Myslím, že ten, kdo vařit umí, připraví chutné jídlo z čehokoliv. Ráda vařím jednoduchá a nepřekombinovaná jídla, ve kterých vynikne chuť základních surovin. Chodíme také do restaurací, pokud je pokrm "nejedlý", vracíme ho panu kuchaři zpět, pokud nám chutná, kuchaře pochválíme. Zdeněk Polreich je ve svém verbálním projevu velmi svérázný, ale vařit umí na 1. Za všechno, co jsem podle něj uvařila, jsem sklidila pochvalu. V pondělí mne dcera pozvala na oběd (jako překvapení, neboť jsem tam nikdy nebyla a moc se mi líbí interiér tohoto hotelu) do jeho Imperialu v centru Prahy. Bylo plně obsazeno, ale přesto tam vládla krásná atmosféra s vánoční decentní výzdobou, příjemná a usměvavá obsluha, výborné jídlo v dostatečně velké porci i pro muže a na centrum velmi slušné rozpětí nabídky i cen...prostě bylo vidět, že kuchyni i hotel řídí někdo, kdo tomu rozumí...a to oceňuji.

Pane Jane K. - já nikoho nehvězdičkuji = sama taky hvězdičky nechci! Zbytečné litánie taky nepíši. A kdo má připomínku/názor, ať se vyjádří slovně! - dík

Paní Houdková, přesně takhle jsem to chtěl napsat, ale vzpomínka na nedostižný segedínský guláš na autobusovém nádraží v Kadani mi rozběhla asociace a už jsem se z nich nevymotal. Škoda, že to nejde – dal bych Vám deset hvězdiček. Lapidární, jasné, vtipné!

Je mi 72 a pamatuji si z 50 tých let, že téměř všechnu ženy včetně mé matky byly zaměstnané, chodila jsem do družiny, nejen na obědy, byla jsem tam až do šesti a plat otce nestačil.

Vnuk (od 12 r. vaří) musel být ve škole, tak jsem ho "zastoupila" na akci, kde vařil p. Pohlreich. Pak vyhlásil soutěž a mně se -jako 1.- podařilo otázku správně zodpovědět a vyhrála jsem nově vydanou knihu (myslím,že "Na nože") = vnuk ji pak dostal k Vánocům. Při té akci za mnou stál -zřejmě nerudný- dědek a povídá: "No jo, ona (=já) se tu vytahuje, aby vyhrála". Tak jsem se hned otočila a řekla: "Víte co, dědku, jděte domů a namažte si chleba."

Do restaurací moc nechodím, vařím si skoro denně čerstvé jídlo, i když jsem sama. Mám ráda českou kuchyni, i když se některým novinkám nevyhýbám, zejména těm se zeleninou, kterou mám moc ráda. Dnes jsem učila svou vnučku vařit sváteční oběd - kachnu s houskovým knedlíkem a dvojím zelím. Byla nadšená, a hned si zamluvila další " učení" tradičních omáček - koprová, rajská, svíčková. Má přítele, který má domácí kuchyni rád, tak ji to inspiruje. Jsem ráda, že ji mohu předat své kuchařské rady a že zůstanou"v rodině".

Televize vysílá pořady podle sledovanosti. Ano, šéfe! je převzatý formát se „zlým“ mistrem kuchařem. Teď má Pohlreich pořad ve kterém vaří zdravě. Od doby, kdy jsem vyšel ze školy, jsem se stravoval po restauracích a jídelnách. Když máte práci mimo bydliště nejde to jinak. Nestěžuji si, většinou vařili slušně až dobře (od Vykmanova po Králíky a na jih od Klatov po Mělník a Hradec Králové. Ne, že bych nikdy jídlo nevrátil, ale to bylo výjimečné. Vzpomínám na své první Chatobriand (pro dvě osoby) v r. 1962 v Klatovech v hotelu na náměstí, nebo na pečeného úhoře od pana Víška (VVV) ve Zlatém lvu v Jablonci nad Nisou, nebo na jazyk na sledi v Radnici v Liberci, nebo na sucho na plátu opečené ryzce a pečárky u pana Cimpla (1967) v restauraci Vodopád v Hejnici… V roce 1970 jsem s prvním autem dělal okruh po stylových retauracích v Čechách a na Moravě. Bylo jich hodně – U kanonýrka Jabůrka, U suchého čerta, U královny Elišky atd. Kolem roku 68 hospody kvetly a vařilo se výborně! Pro Tepličáky: Marica, Johanka, slavná „Čína“ u divadla, sklep zezadu ve Varšavě, Zámecká restaurace. S postupem normalizace lepší restaurace upadaly, víno se po r. 1975 nedalo pít ani na žal. Ale hospody na vesnicích a v malých obcích vařily poctivá jídla. Děti samozřejmě obědvaly ve školních jídelnách. Nemohu o nich říct nic hanlivého (o těch jídelnách). Když někde vařili mizerně, tak jsem tam víckrát než jednou nejedl. V Praze bufíky a buřty na Václaváku! Dnes se vaří jinak. Není to o tom, že by kuchaři neuměli vařit, nebo byli odtrženi od starých, je to o jiných chutích a jiných způsobech přípravy. Moje dcera jásá nad taženým hovězím žebrem, mě to nic neříká, dal bych si raději katův šleh. Mladí se rozplývají nad makronkami a kávou z kapslí, já si dám raději sachr a kávu z džezvy. Moderní adjustace jde taky mimo mne, říkám tomu pocintaný talíř. Vkus se mění a my ho neudáváme. Těmito mnoha a přesto neúplnými slovy jsem chtěl říct, že s panem Nekvasilem v ničem nesouhlasím.

Ten Pohlreichuv pořad jsem viděl, ale na to nejde koukat. Možná je dobrý kuchař. Tak ať zůstane někde v kuchyni a tam vaří. Pokud někdo není schopen trochu kultivovaného projevu, tak ať neleze na obrazovku.

Pohlreicha taky nemusím. Tak ho prostě nesleduji. A plně souhlasím s Jarmilkou Jakubcovou, že pokud jídlo není dobré (a maso, z kterého dva dny bolí zuby asi dobré nebylo) jídlo slušně, ale rozhodně odmítnu - vrátím. Je fakt, že v gastronomii je teď trend malé porce, jsme holt světoví. Jen jsme si nějak nevšimli, že u nás se oběd neskládá z devíti (možná přeháním) chodů, ty pak mohou být menší. Rádi chodíme na jídlo do restaurace, ale už máme své oblíbené. Není to pravidlo, to bychom brzy mohli jít o žebrácké holi. Nemám problém s vařením, je to můj koníček, ale mám ráda když se najím "venku". Alespoň občas.

Moji rodiče bydleli v 50letech na vesnici. Mamka byla učitelka, a když jsem se v roce 1954 narodila, za 16 měsíců můj bratr, byla s námi 5 roků doma. Pak pracovala na zkrácený úvazek, protože školka byla jen dopoledne a bez oběda. Ráda poslouchám Historii.cz. V díle, věnovaném měnové reformě, uváděli, že do měnové reformy byly ženy většinou doma, po ní musely do práce - peníze ztratily hodnotu, život zdražil a jeden výdělek nestačil. Taťka byl tehdy hodně nemocný, měl vředy na žaludku, a mamka vařila dietně. Vzpomínám, jak jsem coby malá holka stála frontu na šlehačku, která mu dělala dobře. Ale dostala jsem jen jednu.

Manželky byly v domácnosti možná za 1. republiky. Já jsem vyrůstala v 50. letech, kdy můj tatínek, architekt, po znárodnění malé stavební firmy našel jen podřadné místo s dojížděním a když po závažném onemocnění srdce dostal po dlouhých tahanicích mizerný invalidní důchod, tak nás musela živit pracující maminka. A k tomu ještě vyvářela ty chutné a čerstvé obědy, ale nebylo moc z čeho. A už jsme zase u toho, že se žilo různě. Ano, na stojáka na oběd jsem chodila jako učitelka z jazykové školy taky. Protože jsme neměli jídelnu a na restauraci mi nezbylo. Jo, proč jsem si nevařila? Na podnájmu a na ubytovně k tomu nebyly podmínky.

Hezky to napsal pan Libánský- já bych jen přidala, že pan nekvasil je "milovník starých pořádků" - tedy pokud by se to hodilo na komunistický režim. já jsem se současným stavem restaurací i hospůdek moc spokojená, v současné době si mže v nich vybrat jídlo každý podle své chuti a peněženky.

Já jsem si z vaření udělala zálibu, učila jsem se od maminky a vím, že i z mála se dá udělat chutné jídlo. Do restaurací téměř nechodíme. Nejlépe jsme si pochutnali ve vesnických hospůdkách, žádný luxus, spíš domácí kuchyně. Pohlreicha moc nemusím.

Zrovna dnes -kdy je venku tepleji- mne postihla "lenost vařit". A tak jsem si dojela pro oběd do kastrůlků - do restaurace, která nově vaří obědy. Vybrala jsem si stejné jídlo = pro porování s restaurací, kterou znám déle - a test dopladl na "1": Jídlo o poznání chutnější, každý kastrůlek mi naplnili tak, že sotva uzavřeli ! Takže 1/2 k obědu, zbylé přemístěno do mrazáku - ve čtvrtek mám "rozběhaný" den - oběd bude v mžiku. Zítra si tam dojedu pro jiné jídlo - a pokud zas bude takové množství, budu mít "vystaráno" i na pátek. To už je 3. obyčejná restaurace - ale výborná - ve městě i vesnici. (Do "luxusů" nelezu = porce na talíři - s lupou a ceny šokující ! ( výlet + restaurace v Babišově "Čapím hnízdě" = zářný příklad !)

Opět jeden z článků pana Nekvasila o tom, jak ta prokletá demokracie nám zničila šťastný život v socialismu. V každé restauraci byl jak si pamatujeme téměř totožný výběr jen několika málo jídel. Podle normy, ale s výrazně rozdílnou kvalitou. Kdo chtěl opravdu chutné jídlo, musel vědět kam jít. Ne každý kuchař vařil dobře a vyhazovu se bát nemusel. Většina restaurací byla ušmudlaná s pobrindanými ubrusy. Když jsem za nechutné nedojedené jídlo ve Špindlu odmítl zaplatit, donutila mne k tomu přivolaná hlídka VB. Byl mi umožněn zápis do knihy přání a stížností. Levné jídlo bylo. Guláš za 6,80 Kčs a řízek s bramborem 18,- Kčs. Ale já měl plat hrubého 5,20 Kčs (nástupní 4,60) tak si to přepočítejte.

Pane Karle, přeci když dostanu špatné jídlo tak ho reklamuji, to nemá s etiketou nic společného. V drahé restauraci kde jste byl (jídlo za 500,--) je to zcela normální a určitě nebudete jediný kdo neuhradí tak vysokou částku na špatné jídlo.Já jsem několikrát vrátila nedovařené brambory, okoralé knedlíky či páchnoucí kuřecí řízky. Přeci když vám prodají třeba nekvalitní boty tak je budete nosit?

Už ale tak vybíravá nejsem až na tu cibuli.

Mně jednou pozval můj šéf na oběd, ale bohužel objednal sám a neptal se mě. Dožil se zklamání a i když to nebylo vychované tak cibulačku jsem nechala stát, protože cibuli nesnáším a z ostatního chodu jsem snědla jenom maso, když jsem ho pečlivě očistila od zeleninové přílohy. Nikdy už mě nepozval ,ale na našich vztazích se to bohudíky neobrazilo.

Jarmilo J. - dočítáte příspěvky ? Říká Vám něco etiketa ? Příteli jsem nechtěl kazit radost z úcty k němu.

Nejlépe se naučíte vařit, když nemáte moc peněz. To byste koukali, jaké hody si připravím. Je třeba se nad vařením zamýšlet a opravdu ni c nevyhazovat. Potom vás to těší a taky chutná.

Že vzpomínáme na vaření babiček a maminek je hezké. Jenže tenkrát bylo maso jen v neděli a často zapražené polévky, kmínové omáčky , sice s bohatou přílohou. Dneska , kdyby ta děvčata byla v domácnosti, tak by se chlapi stejně nenajedli, vařit neumí a nechtějí. Vždyť mnohdy nemají v bytě ani kuchyňskou linku, jen nějaké ohřívací a rychlotvořivé hrnce. Ještě , že jsou restaurace na každém kroku a vaří moc dobře.

Pane Karle B. Pokud bych v restauraci obdržela nepoživatelné jídlo (okoralé knedlíky, tvrdé samo či jiná závada) jídlo okamžitě vracím panu kuchaři. V žádném případě ho nebudu dál konzumovat a samozřejmě ani platit. A ne aby mně dva dny bolely zuby protože jsem maso neužvýkala. Za to si pak ale můžete sám, že jste jídlo poslušně snědl namísto reklamace.

Byl jsem v Mar.Láz. a pozval mně známý na oběd do luxusní restaurace. Hlavní chod za 500 Kč , dva dny mně bolely zuby od tvrdého masa. Akci jsem opakoval za měsíc. Jiný menu. Opět nechutné a neprofesionální - to už jsem se neudržel a odešel. Prý nejlepší restaurant. Osobně chodím do restaurací nižších kategorií, kde vaří bývalé kuchařky ze závodek a škol. Má to chuť, vydatné porce a cena přiměřená.