Již v červenci jsme se dověděli o mega akci v hotelu, která byla stanovena na 9. září a počet účastníků všechny tak trošku uzemnil - 350. Hlavně všem v kuchyni bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem ale pořádná makačka, perfektní organizace práce. Uspokojit tolik mslných jazýčků v pěti lidech a s jednou brigádnicí, to budeme muset vynaložit veškerý svůj um a jet opravdu naplno.

Pak přišla objednávka na menu a podle toho i rozdělení, kdo co bude dělat. Šéfkuchař živánskou, jeden kuchař dostal na starost grilování, druhý pak miniřízečky. Navíc udělat paštiku, masové rolády a upéct krůtu, která měla téměř dvacet kilo. A pak dobroty studené kuchyně a upečení domácího moučníku, no a to jsem dostala na starost já. Menu bylo dáno jednoznačně : 900 ks jednohubek, 8 kg ovocný bar, 10 kg zeleninový, sýrové obložené mísy z 5 kg sýrů, nakrájet citrony a kyselé okurky k řízkům, pečivo si dirigovali číšníci.

Při představě toho množství jednohubek, kterých mělo být 6 druhů, se mi tak trošku zatočila hlava, ale na druhou stranu to byla pro mě velká výzva, předvést nejen zručnost a kreativitu, ale i organizaci práce. Spolupracovat se mnou měla druhá pomocná kuchařka a velmi šikovná brigádnice, s kterou už jsem několikrát dělala a jsme sehraná dvojka. Co se týkalo domácího moučníku, to mi bylo jasně řečeno šéfkuchařem, že je to plně v mé kompetenci, co se upeče, ale musí toho být 300 porcí a musí být takové, aby vydržely teplé počasí.

První krok co byl, tak jsem sedla k počítači a začala jednotlivé dobroty rozepisovat a počítat a počítat. Nejvíc mi dalo naplánovat suroviny na jednohubky. Byly zvoleny po konzultaci s provozní : s klobáskou, šunková pěna, kaviárová pěna, lososová pěna a pěna z nivy. To vše pak doplnit kostkami z uzeného eidamu zdobené bílým hroznovým vínem a trojúhelníčky hermelínu s tmavým hroznovým vínem. Domácí moučník pak nebyl jednoho druhu, to by bylo příliš fádní, ale byla provozní odsouhlasena chuťově vyvážená trojice a každý moučník byl zcela jiný z hlediska použitého těsta : jablečný štrůdl z listového těsta, kokosová mokrá buchta a německý koláč. A jak je vidět na fotografii, bylo to pěkné i pro oko. A zase počítání surovin a hlavně rozvrhnout, kdy co upéct. Tak jsem začala německým koláčem, který jde zamrazit a po rozmrazení je jako čerstvý. Na sto porcí to byly čtyři velké plechy. Jako doplňující informaci dávám, co to je za moučník. Je to kynutý koláč na plech s tvarohem posypaným perníkem a skořicí, vše zakápnuté máslem. Je to specialita z okolí Brtnice na Jihlavsku.

Jablečný štrůdl popisovat nemusím, je to taková osvědčená klasika, kokosová mokrá buchta je taky docela známý moučník, pro méně znalé : je to vanilkové lité těsto na plech posypané směsí kokosu a moučkového cukru a polité smetanou na šlehání ihned po vytažení z trouby. Štrůdl jsem pekla jako druhý, v chladnu vydrží, bylo jich deset dlouhých "nohavic" a padlo na ně 9 kg jablek. Kokosovou buchtu jsem pekla odpoledne před akcí - tři plechy.Moučník se do druhého dne krásné rozleží. Jak byly servírovány, je na úvodní fotce v pořadí shora : německý koláč, štrůdl a kokosová buchta, jen pro představu bylo těch táců 7.

Den předem jsem si ještě vyšlehala pěny a nakrájela sýry a před spaním jsem si ještě promýšlela, jak co udělat, aby se vše stihlo, hezky vypadalo a bylo pěkně naservírované. S pocitem, že jsem zatím udělala maximum, moučníky se povedly dle mých představ, jsem usnula jako špalek. V šest ráno jsem pak vyrazila do práce, celkem i natěšená. Raut byl stanoven na 18 hodinu a měla jsem na vše 11,5 hodiny, jednu spolupracovnici hned od rána, druhá - moje skvělá partnerka od 14 hodin. Zda je to hodně nebo málo, nechám na Vašem úsudku. Já jsem k tomu přistupovala tak, že zvládnout se to musí, nesmím panikařit, věřit si a být, jak s oblibou říkám " v těžkém klidu".

Mojí ranní spolupracovnicí byla druhá pomocná kuchařka, která nastoupila do hotelu asi před 14 dny a která mi hned důležitě na úvod sdělila, že je vyučená a má speciální kurz na studenou kuchyň a že je fakt dobrá, jen, že se musí dostat do své bývalé formy, kterou měla před témeř 35 lety, kdy tuto profesi vykonávala tak rok po vyučení. Navíc velmi suverénně mi dala najevo, že "šéfování" přebírá ona, protože je vyučená a já ne. To mě docela dost šokovalo, navíc můj nedobrý pocit byl umocněn tím, jak dělá snídaňové tácy se šunkou a sýrem, kde její krájení a uložení byla jedna velká pohroma. Taky když jsem viděla, jak nakrájela veku na chlebíčky, kdy krajíčky měly různou šířku, nedělala jsem si iluze o jejím krájení a zdobení. Nikoho ale předem nezatracuji a nepodceňuji, ale v případě pochybností, raději spoléhám na sebe. Proto než se  dostavila do práce, měla jsem nakrájené rohlíky, takže jsme mohly hned jít do zdobení jednohubek. Začaly jsme těmi s klobáskou, já jsem nakrájela klobásky a ona natřela rohlíky pomazánkovým máslem a velmi dobře nakrájela okurky na vějířky, to jsem ji pochválila a byla jsem spokojená, že nám to zatím dobře jde. Ale ouha, to bylo asi tak vše, co po celý den zvládla dobře. Když jsem viděla, jak bere do rukou zdobící pytlík při stříkání šunkové pěny, tak mě nejdřív zamrazilo a hned nato polilo horko. Nejenže jí to šlo pomalu, ale i výsledek nebyl slavný, to už jsem jí to ale řekla, že takto ne. Tisíc a jedna výmluv, proč jí to nejde, že se teprve dostává do formy, radši jsem to dostříkala sama a nastalo dozdobování. Proužky kapie na ozdobu do oliv v jejím provedení byly každý jinak široký, takže polovinu jsem musela opravovat, kdybych to nakrájela sama, měla bych to dřív. Už mi bylo zcela jasné, že paní nic neumí a navíc je nejspíš ještě velmi hloupá, v tuto chvíli přímo vražedná kombinace. V duchu jsem se začala modlit, aby už přišla brigádnice Ivetka, která je velmi šikovná, dělá čistě, rychle a hlavně samostatně.

Do dalších jednohubek už mě nějak přecházela chuť. Vysvobodili mě ale kuchaři, protože potřebovali plechy, na kterých jsem měla buchty. Tak jsem se dala do porcování a servírování moučníků, kdy jsem si vyslechla mnoho moudrých rad od své kolegyně, jak se to dělá,  a navíc začala organizovat práci s tím, že já budu krájet a ona servírovat, když ale při servírování přelomila dva kousky německého koláče, bouchly mi saze a poslala jsem ji mýt nádobí. Při dokončování posledního tácu se jako anděl objevila o hodinu dřív Ivetka, moje spása. Tak jsme se daly do dalších pěnových jednohubek a dílo pěkně frčelo od ruky, ve čtyři odpoledne bylo 750 jednohubek hotových, zbývalo nakrájet 12 hermelínů a spolu se sýrovými kostkami ozdobit hroznovým vínem. To se ale muselo udělat až těsně před podáváním, aby se nakrájený hermelín neroztekl. Onu vyučenou kuchařku jsem poslala krájet zeleninu na zeleninový bar, tam se snad nic nedá pokazit. Dá. Několikrát jsem musela vysvětlovat, kolik čeho a xkrát, jak velké kousky se krájí (přitom to pro ni nebyla novinka, protože už zeleninový bar minimálně viděla, jak vypadá), hlavně, že pořád mlela, jak je dobrá v krájení a že již se do formy dostává. Ivetka pak bravurně udělala ovocnou mísu a šla pomoct smažit řízky a já makala na sýrových mísách, které byly 4. Naše kuchařka šla opět mýt nádobí, a když ho umyla, měla nakrájet hermelín a spolu se sýrovými kostkami nazdobit hroznovým vínem a uložit na tácy. Já jsem finišovala mísy, šestá se nezadržitelně blížila. Kolegyně opět "nezklamala", nebylo hotovo, navíc sýry byly na tácku "halabala", chyběly hrozny, tři hermelíny byly ještě v celku. To už jsem ji vyhodila od stolu a dodělala sama. Za dvě minuty šest "šly sýry na plac", a mně spadl kámen ze srdce, že se vše nakonec stihlo.

Že to bude časově i tak trošku fyzicky náročné, jsem čekala, ale že dostanu zabrat takto psychicky, to tedy ne. Byl to maraton se železnou koulí na noze, nicméně  jsem šťastná, že i přes obtíže vše vyšlo. Opět mohu konstatovat jediné, co Tě nezabije, to Tě posílí, a to, že když má někdo titul, vzdělání, výuční list, kurzy atd. nezaručuje, že práci umí. Byla to pro mě velká zkouška, co jsem schopna zvládnout, a vzhledem k tomu, že pochvala mě neminula, tak jsem obstála. Byla mi dána velká šance, kterou jsem naplno využila, byl to můj den D. S Ivetkou to příležitostně zapijeme skleničkou dobrého moku, ale s mojí novou kolegyní tedy určitě ne, navíc budu ráda, když společných akcí bude minimum. Na přiložených fotkách je ukázka jednohubek.