Když mi bylo 11 let, přišli do naší školy sportovci z oddílu sálové cyklistiky předvést své umění na kolech. Jednalo se o exhibiční vystoupení v kolové a krasojízdě. A bylo rozhodnuto!

Krasojízda na kole mne natolik zaujala a okouzlila, že následujících osm let byla pro mne na prvním místě. Samozřejmě tomu předcházel souhlas rodičů, protože tréninky probíhaly ve večerních hodinách v sokolovně na druhém konci města, což znamenalo dvakrát týdně návrat domů po dvaadvacáté hodině.

Ze třídy se nás tenkrát přihlásilo asi šest děvčat. Postupem času však jedna po druhé odpadávala a nakonec jsme zbyly tři. Jana, Drahuška a já. Pak nás začal trénovat pan Kohoutek a o zábavu bylo postaráno.

Pan Kohoutek byl totiž mladý, černovlasý, šikovný pán, kterému se líbila mladá děvčata. A on se zase líbil nám. Na trénink chodil zásadně v bílé košili s krátkým rukávem, hladce oholen, navoněn a vždy dobře naladěn. S každým cvikem nám ochotně pomáhal a nebylo tudíž divu, že nás držel za ruce, kolem pasu, nebo za zadek. Při nacvičování volných stojů na sedle a na řidítkách jsme mu, v případě předpokládaného pádu, skákaly do náruče. Chtěl, abychom mu říkaly Rosťo…

Na trénink jsme se všechny tři pokaždé těšily a postupně se do Rosti všechny tři zamilovaly. A když nám bylo 15 let, zval nás jednu po druhé na rande a do kina.

Pak jednou přiběhla do sokolovny paní Kohoutková, Rosťa byl totiž ženatý a otcem dvou dětí. Křičela na celý sál i na pana Holíka… Pan Holík tenkrát vyhodil nejen Rosťu Kohoutka, ale i Janu. Mě a Drahušku začala trénovat paní Holíková.

Díky krasojízdě jsem se podívala trochu po naší domovině a jednou dokonce i do zahraničí.

Jezdili jsme celkem pravidelně na soutěže do Olomouce , do Ostravy, Petřvaldu, do Brna-Horních Heršpic, Gottwaldova (nyní Zlín), do Němčic na Hané, do Prahy, Sezimova Ústí, do Hradce Králového atd. Kromě toho jsme jezdili na exhibice po okolních vesnicích v rámci různých oslav a výročí.

V roce 1967 dostala nejlepší dvojice hráčů kolové našeho oddílu pozvání na turnaj do Schwabachu v NSR. Kluky trénoval pan Holík, předseda našeho oddílu sálové cyklistiky, a protože chtěl s sebou vzít manželku, bylo rozhodnuto, že pojedu i já a odjezdím několik exhibičních vystoupení.

Tak jsem se poprvé podívala za hranice. Sice jen kousek za hranice, protože Norimberk, Schwabach a Katzwang, což jsou města, kde jsme se posléze pohybovali, jsou vzdálená od našich hranic jen asi 150 km, ale stálo to za to! Pamatuji se, že jsme v noci čekali několik hodin v Rozvadově, než nás do NSR pustili. Trošku jsme v autě všichni podřimovali, ale za čárou jsme už jen zírali. Nebo jen já jsem zírala ..??

Třepetalky u benzínových pump a všude neonové blikající reklamy. To se tenkrát u nás nevidělo.

Silnice připomínaly písničku, v níž se zpívá „silnice jak struna je, rozvinutá do kraje…“, zkrátka rovné, bez výmolů, skákajících panelů a zbytečných zatáček. To se to jelo! V každé vesničce nebo městečku, kudy jsme projížděli, nezvykle čisto, všechno krásně upraveno, v obchodech poutavé barevné výlohy.. Cítila jsem se jako na úplně jiné planetě.

Nejdříve jsme se jeli ubytovat do Katzwangu. Spali jsme v soukromí u známých našich trenérů a pamatuji se, že to byli mladí sympatičtí lidé. Po celou dobu našeho pobytu,což bylo asi pět dnů, se o nás bezvadně starali. Paní nám dokonce vařila a její muž s námi jezdil po okolí.

Dvakrát jsme navštívili Norimberk a seznamovali se s jeho historii. Vzhledem k tomu, že neumím německy, měla jsem výklad zprostředkovaně přes pana Holíka a zapamatovala jsem si např. , že tam rád pobýval Karel IV. a narodil se tam jeho syn Václav IV.

Po II. světové válce tam probíhaly Norimberské procesy proti válečným zločincům. Město krásné, historické, zajímavé.

Jiný den jsme jeli na horskou dráhu. Na takové dráze jsem tenkrát jela poprvé. A taky naposledy. Hrůzou jsem křičela, že jsem úplně přišla o hlas!

Pak už jen tělocvična ve Schwabachu. Po exhibičních vystoupeních jsem dostala spoustu pěkných dárků. Největší radost jsem měla z červeného kosmetického kufříku.

Uběhlo to jako voda a jeli jsme domů.

Přivezla jsem čokolády a žvýkačky. Mamce jsem tam někde koupila dvě stejné halenky. Lišily se jen barvou. Jedna byla světle zelenkavá, druhá světle modrá. Moc se jí líbily a ráda je nosila. A líbily se všem, protože takové tenkrát u nás vůbec nebyly vidět.
/úryvek z knihy/