Ne, nebojte se, nebude to vyprávění o velkém panovníkovi lišce ryšavé, ale o jeho velikém jmenovci.

Bylo to 1.1.,  kdy asi v 7 hodin ráno zazvonil telefon, a protože jsem spala u něho nejblíže, tak jsem ho zvedla. Volal kamarád František, a ať s ním prý jdu na do kaple sv. Víta na novoroční bohoslužbu.

Věděla jsem o Františkovi, že je zapřísáhlý ateista, již také proto, že pocházel z rodiny velmi stranicky aktivní, a tak mne jeho pozvání dosti udivilo. V kostele jsem nebyla již léta. Naposledy snad v létech školu povinných, kdy jsme se spolužačkou chodily po škole na Náměstí Míru krátit si chvíle po škole na schody u kostela sv. Ludmily, kde jsme se bavily jistě nepřístojným chováním tím, že jsme do nádoby se svěcenou vodou vyprázdnily svá plnící pera a pak jsme pozorovaly všechny babičky, které měly na čele modré skvrny. Také se mi nechtělo uklízet ten nepořádek po předešlé silvestrovské noci, a tak jsem přislíbila, že s ním půjdu.

Rychle jsem vyskočila, překročila ještě pár spících spoluoslavenců, oblékla se, v rychlosti snědla pár okoralých chlebíčků a již jsem seděla s Františkem v tramvaji směřující na Pražský hrad.  Praha byla tou dobou nezvykle liduprázdná, působilo to až strašidelně, v tramvaji bylo s námi jen pár cestujících. Zato v katedrále se začali shromažďovat lidé toužící po Božím slově. Obdivovali jsme tento svatostánek a procházeli se kaplí, když k nám přistoupil nějaký pan v sutaně a něco si povídal s mým průvodcem. Viděla jsem jenom, jak ten mu přitakává a dává mi znamení, abych je oba následovala. Vstoupili jsme do postranních dvířek a stoupali po schodech nahoru, nahoru a stále nahoru. Když jsem již sotva lapala po dechu z toho výstupu, tak pán v sutaně otevřel jediné dveře a my vstoupili do zvonice. Byly tam dva ohromné zvony, u jednoho z nich byli již u tří lan připraveni tři mladící čekající na svého čtvrtého, který se chopí toho posledního lana. Tím čtvrtým byl můj průvodce František. Pán v sutaně jim dal pokyny a odešel. Na to oni mladíci začali houpat těmi lany, až rozhoupaly obrovský zvon, a ten začal vydávat své ohromující zvuky BIM, BAM. Byl to velmi ohlušující řev, a já měla pocit, že se tím řevem BIM BAM, musí zřítit celá kaple.

Třásla se pod mnou podlaha i snad i všechny stěny okolo. BIM BAM.  Na určitou chvíli jsem propadla velké panice, že je to má poslední chvíle BIM BAM. Vždyť tenhle řev i třes celé zvonice snad tyto stěny nemohou ani vydržet. BIM BAM ohlušující řev neustával, naopak se stále stupňoval. A tak jsem se snažila uklidnit přemýšlením o tom, že tato katedrála tu stojí již pěkných pár tisíciletí a zvonilo se tu již jistě bezpočtukrát a nikdy to s nikým nespadlo. BIM BAM, řev stále sílil. Odhodlala jsem se tedy přistoupit ke krásnému gotickému oknu. Byl odsud opravdu úchvatný výhled na celou Prahu. Stála jsem jako omámená u toho okna, dívala se na Prahu.

Začalo pomalu sněžit. A za mnou stále jen ohlušující řev BIM BAM. Hlavou se mi honily myšlenky na Karla IV, na jeho maminku Elišku Přemyslovnu, vzpomínala jsem na vyprávění naší paní profesorky o její svatbě. Prý se vdávala za Jana Lucemburského z donucení a svůj protest proti tomuto sňatku dávala najevo tím, že přišla ke svatebnímu obřadu s rozpuštěnými vlasy, což v její gotické době bylo nepřípustné, a celá byla oděna v prostých bílých šatech. Byla to právě ona, která zavedla tuto tradici bílých svatebních šatů. A za mnou stále to ohlušující BIM a BAM. Vzdávala jsem tedy v duchu hold našemu otci vlasti Karlu IV. A žasla nad tou krásou našeho hlavního města. Je to opravdu okouzlující město, zvláště pak z pohledu této unikátní kaple -BIM BAM- a jsem upřímně ráda, že i já mohu být dnes jeho součástí.