Vyjely jsme si – stařešinové rodu – po několika letech na společnou dovolenou do Bulharska. Jsme už jen tři sestry a vzaly jsme sebou dvě nejstarší dcery z rodu (jinak jsou nejstarší kluci). Nechci popisovat pobyt, přírodu a moře. To znáte každý a je to v podstatě stejné, jen oči, které se dívají bývají jiné.

Když jsme tak sedávaly v příjemném baru, tak pokud jsme nehrály žolíky nebo kostky, tak se vyprávěly zážitky z rodiny nebo z práce.

Moje dcera se realizuje na benzínce Shell na dálnici D5 směrem do Německa u pultu s občerstvením. Když vyprávěla svoje příhody ze zaměstnání, lámaly jsme se smíchy (hlavně proto, že se dají vyložit dvojsmyslně, já už jiná nebudu). Tak se s váma podělím.

Povětšinou jsou to zážitky s placením platebními kartami.

Většina zákazníků má bezdotykové karty, nebo jakési čipy, které jsou umístěny všelijak – třeba i na telefonu (tak jsem to pochopila). A tak se obvykle stává, že zákazník mává nad terminálem kartou nebo tím, kde čip má. Na to dcera obvykle reaguje : „Až se s tou kartou vydovádíte, tak pěkně ze zdola zasunout, protože my jsme staromilci a potrpíme si na kontakt.“

Teprve po proběhnutí transakce a vytisknutí  účtenky a dvou dalších dá dcera pokyn vytáhnou kartu.  Reakce jsou různorodé.

Jeden ze zákazníků s úsměvem podotkl:  „Děkuji vám madam, bylo to krátké a rychlé, přijedu si to někdy zopakovat“  a rozesmátý odcházel. Dcera se za pultem válela smíchy.

Další zákazník si po zasunutí karty nemohl vzpomenout na PIN a tak ho s úsměvem upozornila: „Máte jenom tři pokusy na zadání PINu“.  Navíc byl netrpělivý a kartu vytáhl dřív než se vytiskly účtenky, takže opakovat. Na to podotkl : „No to jste pěkná tělocvična“.

Jiný zákazník mával telefonem na kterém měl platební čip a když neměl zasunovací kartu prones: „Ty vole já nemám peníze“, tak mu dcera povídá – „si půjčte, ale ne ode mě, a tak povolal kámoše a ten zasunul“.

Další není s platbou, ale zákaznice si koupila čokoládový mafin. Vitrína je směrem k zákazníkům otevřená, na ni jsou srovnány pytlíky na zboží a kleštičky. Paní zaplatila a čekala, tak ji dcera upozornila, že si ten mafin může vzít sama. Vzala s podotknutím -  „ježíši já myslela, že máte tak vyblejskaný sklo na vitríně“.

Dcera doufá, že modernizace platebního terminálu se nebude v brzké době konat, jinak by bylo po srandě. Bylo toho určitě víc, ale jen tohle jsem si zapsala.

A můj zážitek s platební kartou.

Byla jsem za kamarádkou v Kroměříži. Nevěděla jsem, jak dlouho se zdržím a tak jsem neměla zpáteční jízdenku. Tu jsem si šla v rámci procházky koupit na nádraží. V pokladně seděla krásně vymalovaná a vystajlovaná paní, ovšem naštvaná na nejvyšší míru L  (asi měla den blbec). A do toho jsem přišla já s platební kartou s vypnutým bezdotykáčem.  Řekla jsem ji, že se musí zasunout do terminálu, na to mi odpověděla, že tam vidí znak, tak ať mávám. Nešlo to. Popadla kartu s očima v sloup (jako že jsem nějaká vadná) a mávala sama – nic. Nakonec to vzdala a zasunula. Zadala jsem PIN a s úsměvem jsem ji řekla, že to jde vypnout, tak ať si tu informaci pamatuje pro příště.

Tím jsem ji dorazila.