Přihlásil jsem se na běžecký závod. Šlo o charitativní akci. Část zvýšeného startovného se připsala na účet nemocného dítěte. My to dítě neznáme, ale jeho maminka vše pečlivě popsala na internetu a připojila fotku devítiletého kluka, který se na vás rozpačitě usmívá ze své invalidní židličky na kolečkách.

Copak vy byste nedali stovku nechodícímu klukovi nebo holce, když si tady sami pěkně běžíte a je vám fajn z vědomí, že vaše tělo funguje?

Na závody se chystám na poslední chvíli, takže neznám detaily. Honem, kde je ten strýček Gůgl, a už to tady máme. Jsou to sice propozice z loňského ročníku, ale ono to bude letos podobné.

V rychlosti čtu místo startu, čas, délku tratě a kouknu i na tu fotku kluka, který bude mít z naší účasti prospěch. A hele, tady píšou, že barva dresů má být bílá nebo žlutá, abychom ukázali jednotu ve své solidaritě. Až se ta žlutobílá řeka povalí ulicemi, jistě každému dojde, jak jsme všichni spojeni jednou myšlenkou.

V rychlosti hledám ve skříni žluté trenky. No jasně, vlastně dobře vím, že nemám. Vytahuju jen bílé tričko a běžím k sousedovi. Hurá, žluté trenky má a půjčí.

A už skáču do auta a jedu. Ono je to dost daleko, skoro hodina rychlé jízdy, a v tom objížďky, ve městě pak vyhledat místo, kde se to vše koná a hlavně, kam dát auto. Já snad nestihnu start! Tak rychle. Auto parkuji na místě určeném jen místnímu obyvatelstvu, hned u auta se převlékám, krásně ostře žluté trenky a bílé tričko.

Spěchám k místu startu a v rychlosti fasuju již připravené startovní číslo. Na poslední chvíli přibíhám na start. A tam – tři sta lidí jen v černé a fialové! Bílá a žlutá byly v loňském ročníku.

♠ ♠ ♠

Snad ani nemusím dodávat, že jsem běžel, jak nejlépe jsem uměl. Běžel jsem a myslel na malého Tadeáše, na jehož léčebnou rehabilitaci se všichni skládáme. Možná…, jednou… – co když se jednou sám postaví na nějaký start?! Ve fialovém a černém. Možná poběží nebo aspoň půjde a bude myslet na jiného kluka nebo holku. Na ty, kteří jsou na řadě, abychom jim pomohli.