"Pane Nováku, víte, že úplně strašně chrápete?" povídala mi nedávna moje sousedka. Pravdou je, že občas nahlas chrápu.

"Chrápete na celý barák a vůbec vám nevadí, že jsou tady taky jiní nájemníci a že se chtějí vyspat po práci, že jo. A že ten váš pes pitomej tady skučí jako, jako pes. Chrápete, vy obejdo jeden! Vždyť vy, chlape jeden, si neutíráte ani boty, když jdete po schodech a chcete něco povídat, že nechrápete. Že se nestydíte!"

"Ale, no víte, paní," snažím se sousedku uklidnit.

"Heleďte, žena od vás utekla, dítě chodí po flámech a vy tu něco říkejte. Nechte si ty řeči, mně nebudete nic povídat, vy....A toho psa, co máte doma, vám jednou opařím z okna, až tam bude čumět na akát. To není ani pes. To je hrozný. A jak blbě štěká. To je vidět, že je u vás. A to, že vám žena utekla, to vám teda přeju. Bodejť by ne, vždyt´se ta ženská chudák ani nevyspala, že vám není hanba. Chlape jeden. Takhle mě budit pořád. Musíte chrápat? Tak si jděte na středisko, at´ s váma něco udělají a toho psa dejte pryč, vždyť to není možný. Já se vám divím, takovej študovanej člověk a takovej neřád. A co ta můra, co s váma včera šla? Já ji dobře viděla. Nic mi nebudete říkat, člověče. A měla ten samej svetr, co mám já. To je hrůza. Káča jedna. A vy si budete s klidem chrápat.To teda ne. To si povíme jinde, abyste věděl. I ten váš pes. Uvidíte!" 

Prásk, dveře mé sousedky se zavřely a já si setřel pot z čela. Tak takový jsem já nájemník.