Když zde byla dána otázka dne „Podařilo se někomu připálit mazance, beránka?," věděla jsem, že tato nepříjemná událost mne minula. Jenomže jsem si ihned vzpomněla na jinou událost.

Bylo mi asi 27 let a měla jsem tři děti. Byla sobota, na oběd jsme se rozhodli uvařit chlupaté knedlíky a k tomu krásný bůček a zelí. Po obědě byla naplánovaná návštěva k rodičům.

Všechno jsem zvládla v pohodě, nachystala oběd a zasedli jsme ke stolu. Bůček jsem se rozhodla nechat ještě 10 minut dopéct. Děti byly malé, dcera ½ roku a hoši 2 a 4 let. Starší hoši jedli sami, ale nejmladší jsem musela nakrmit. Knedlík jsem pomačkala vidličkou a z bůčku jsem vybrala ten nejhezčí libový kousek, který jsem nakrájela na drobno. Oběd se snědl, hoši se šli oblékat a manžel samozřejmě také. Umyla jsem nádobí, oblékla sebe a nakonec dceru. Uložila jsem ji do kočáru, posbírala tašky, zamkla a šli jsme na zastávku tramvaje.

K rodičům jsme dojeli asi kolem 14 hodiny. Děti si užili babičky i dědečka a přiblížila se doba odchodu domů. Děti jsem měla naučené, že úderem 19 hodiny museli být v posteli i kdybych musela odcházet třeba s oslavy v tom nejlepším. Když začali chodit do školy, protáhla jsem dobu do 20 hodin.

Bylo něco po 17 hodině, a tak jsme se začali oblékat, abychom byli doma včas a v klidu všechno zvládli, protože byla sobota a spoje měli delší interval. Navíc se tenkrát do vozu mohl vzít jen jeden kočár a to býval obvykle problém.

Měli jsme štěstí, žádný kočár, nastoupili jsme a jeli domů. Cesta nám trvala asi 30 minut a 10 minut pěšky. Na dětech se začala projevovat únava, protože se blížila doba spánku. Konečně jsme u domu. Vyvézt kočár a už tu máme výtah. Bydleli jsme v 6 poschodí 13 patrového domu.

Nastoupili jsme do výtahu, dojeli do 6 patra. Otevřeli jsme dveře výtahu a vystoupili. Nasáli jsme nádhernou vůni pečeného masa. „Někdo peče maso“ prohlásil manžel a já se v tu chvíli vyděsila. „No nazdar, já zapomněla vypnout troubu“ Ruce se mi třepaly, když jsem odemykala, ale líbezná vůně mne uklidňovala.

Otevřela jsem troubu, vyndala pekáč, který byl přikrytý, a stále to vonělo. Odklopila jsem víko, a…jako bych dostala facku. To byl teda zápach!

A i přes ten zápach spáleniny, jsem se musela začít smát.

To, co jsem spatřila, rozhodně pečený bůček nepřipomínal. Bůček, ze kterého mohl být ještě jeden oběd, se změnil doslova ve škvarek o velikost asi 5 cm, se kterým by se dalo rozbít okno.

Měla jsem štěstí v neštěstí, nechci domyslet, co se mohlo stát. Ještě štěstí, že pekáč byl přikrytý a plynová trouba byla přitažena na minimum.

Zápach ze spáleniny jsme větrali dlouho. Nebudu tlumočit reakci manžela, ale příště jsem si důkladně vše překontrolovala, než jsem odešla z bytu. A od té doby jsem už nic nespálila.