Když je člověk dítětem, každý den se mu přihodí něco poprvé. Je to vzrušující, úžasné, lákavé, dobrodružné. Ale z čista jasna se přihodí i věci nepříjemné, nepochopitelné, které dětskou dušičku vystraší a dlouhý čas ji trápí.

Jednou v zimě jsme se procházeli lesem v okolí Brna. Mimořádně tehdy napadlo velké množství běloučkého prachového sněhu, les byl tichý a zachumlaný jako v pohádce o Mrazíkovi. Malá neteř skotačila v závějích, snažila se ze sypkého sněhu vytvářet koule a s výskáním je házela po Harykovi, který nadšeně štěkal, chytal koule do čumáku a pobíhal jako splašený.

Turistická cesta náhle křížila silnici. Kvůli nezvyklému a nečekanému množství sněhu řidiči raději nevyjížděli a silnice byla docela pustá. Neteř přeběhla na druhou stranu a něco kutila v závěji na krajnici. Najednou Haryk zaznamenal, že ho jeho kamarádka opustila a se štěkotem se vrhl za ní. A právě v této chvíli ze zatáčky vyrazilo auto. Neteř viděla auto i Haryka a chtěla psa zastavit. Křikla tedy: "Haryku, ne! Stůj!" Ale pes uslyšel svoje jméno a tím radostněji skočil do silnice. Ozvala se rána, zaskučení a Haryk padl několik metrů od silnice do křoví. Řidič nezastavil.

Stáli jsme nad zraněným Harykem a bylo nám jasné, že umírá. Nemohli jsme mu nijak pomoci, ani mu jeho utrpení zkrátit. Neteř zoufale plakala a pořád křičela, že je to její vina, protože psa k sobě zavolala. Nebyla k utišení. Nevěděla jsem, co dělat a bála jsem se hlavně o ni, aby ze strašného zážitku ještě neonemocněla. Další projíždějící řidič uviděl shluk lidí s plačícím dítětem a nabídl nám pomoc. Aby mu pes neumazal potahy, naložil ho na umělohmotný "pekáč", který tehdy sloužil dětem k sáňkování a odvezl nás do Brna na veterinární pohotovost. Tam psa uspali, ošetřili, zašili mu rány a na pár dnů si ho nechali na pozorování. V tramvaji cestou domů seděla neteř jako zařezaná, bledá, zoufalé oči. Najednou se ozvalo na celou tramvaj: 

"Uáááá..., až se Haryček probudí, už mě nebude mít rád za to, co jsem mu udělala!"
"Ale to víš, že bude, až se vzbudí, bude nadšením bez sebe, že tě vidí a hned k tobě poběží."
Chvíli bylo ticho a zase: "Bééé...., a dědeček už mě nebude chtít vidět, že jsem Haryčkovi ublížila."
"Vždyť ty jsi mu neublížila, byla to nehoda. A už neplač."
"Ale dědeček to nepochopí a bude se zlobit, že jsem na Haryka volala."
"Nebude a už nebreč. Dědečkovi řekneme, že Haryk skákal a spadl do jámy v lese."
Neteř se na chvíli uklidnila a najednou zase výbuch pláče.
"Béé, béé, to já jsem Haryčkovi ublížila, teď je nemocný a ke všemu ještě budu lhát dědečkovi!"

Chudinka malá, byla to její první bolestná zkušenost a jak jsme pochopili, nejhorší pro ni bylo, že by měla lhát dědečkovi. Poprvé. Haryk se uzdravil bez následků a žil s námi ještě dalších 13 let.