Rána mám ještě poznamenána vstáváním na povel. Budík řinčí jako o závod. Zacvičím si Tibeťany, na lačno vypiju citrónovou šťávu, zakousnu kousek suchého rohlíku, kávu bez cukru a navleču si svršky. Ale protože jsme marnivá a stále sleduji trendy, oblékám rifle (libuju si, jak se mi povedlo sehnat ty s vyšším sedem, zdobené kolem kapes perličkami ), bílou košili, černé sako, boty na podpatku. Než si namáznu pusu rudou rtěnkou, jdu políbit spícího manžela - důchodce.

"Ty se tak máš, že můžeš ještě ležet."

"Taky budeš stará," zabručí a přetáhne si peřinu přes hlavu.

V tramvaji vytahuji z kabelky sudoku. Zaujme mne slečna s umělými nehty a umělými řasami. Říká další spolucestující.

"Mám nový smartphone."

Zvedám zrak, abych se poučila. Dosud jsme si myslila, že jsem neviděla pouze ufouna a ono ne. Rovněž jsme neviděla "smartfouna." No mezi námi, nic moc.

V práci jsme mezi mladými lidmi a tak se snažím neztrácet dech a pracuji s plným nasazením. Ale i tak, už se těším na oběd, když do kanceláře vkráčí jedna z mých kolegyň a dožaduje se podpisu. Vyřídíme nezbytné a já jásám:

"Evo, vy máte stejné jeansy jako já."

"Jo, jsou strašně pohodlné. Ten snížený sed je super."

Já si ji pořádně prohlédnu a zjistím, že moje kalhoty nejsou se zvýšeným pasem, jak jsem si při koupi myslila a dnes ráno libovala, ale naopak kalhoty, jejichž sed je mezi koleny. Zůstávám sedět, aby Eva neviděla, že já mám onen módní výstřelek vytažen až pod bradu a v duchu se směju sama sobě.

A tak jde den za dnem a mně do důchodu zbývá ještě pár měsíců.

Večer co večer znavena ulehám a spřádám smělé plány, jaké to bude, až čas bude jenom můj. Ranní kávě budu věnovat čas, budu zkoumat její chuť, vůni, dám si ji do krásného hrnečku. Její popíjení nebude poznamenáno myšlenkami na rozpočtové určení daní, vyúčtování dotací, či zoufání si, jestli mě zase na poradě nenaštve šéf. A když si budu chtít vyfotit třeba krásný strom, nebude mi vadit, že dnes nemá to správné světlo. Bude ho mít třeba zítra nebo pozítří…

S manželem budeme cestovat. Po vlastech českých i cizích krajích. A taky chalupařit, zahradničit, grilovat a občas jen tak oddychovat pod pergolou.

Budu mít více času číst, malovat a vyrábět šperky. Občas udělám na chalupě vernisáž, upeču bábovku a pozvu všechny přátele a kamarádky.

Vnučku naučím plést a háčkovat a šít. Na panenky. A na vyrobené oblečky jí pro nejoblíbenější panenku koupím kufřík, jako to udělala maminka mně. Já jsme ten kufřík milovala a pořád jsme do něj vyráběla nové modely.

Občas pozvu kamarádky na kávičku a budu jim číst svoje nové povídky.

Občas je vyzvu k návštěvě kina, divadla, výstavy.

A taky budu více psát na i60. Mám v plánu každý týden vyvěsit doporučení na knihu, která stojí za přečtení, bych zúročila své literární znalosti.

A když už jsem si našla čas, abych to všechno tak hezky sepsala, ještě zasílám jednu pokornou supliku "Vejš." Pane Náš, dej, ať se toho všichni se zdravým tělem a fungujícím mozkem dožijeme. Děkuji.