Jako mnohonásobný dárce krve jsem se již víc než před dvaceti lety podroboval příslušným lékařským prohlídkám včetně měření krevního tlaku. Za těchto podmínek mne prostředí lékařských ordinací nijak nerozrušovalo a já jsem zaregistroval zajímavý úkaz, totiž, že můj naměřený krevní tlak s přibývajícím věkem klesá, až se ustálil na hodnotách kolem 120 na 75  mm rtuťového sloupce.

Tehdy jsem vyslovil přesvědčení, že lékaři neměří skutečný krevní tlak pacientů, nýbrž stupeň jeho rozrušení z nezvyklého prostředí. Tímto jsem také škádlil známé lékaře a podotýkal, že mnohdy odsoudí i zdravého člověka  z venkova nezvyklého na prostředí lékařských ordinací, doživotně zbytečně užívat „patáčky“ na snížení tlaku. Mou mladičkou snachou, rovněž lékařkou, jsem byl totiž poučen, že člověk, který začne užívat léky na snížení krevního tlaku, v tom již musí pokračovat po celý zbytek života.

Že naměřený krevní tlak skutečně odráží stupeň rozrušení pacienta jsem se na vlastí kůži přesvědčil při jednom vyšetření před odběrem krve v závodní organizaci. V tu dobu si již dárci krve zajišťovali předběžné vyšetření den dva předem u závodního lékaře sami. Za jednoho nevlídného listopadového dne jsem pobíhal jako projektant po fabrice s nějakým měření a jelikož jsem měl přes košili pouze lehký pracovní plášť, byl jsem dosti prokřehlý. Na okraji fabriky u budova závodní ordinace mne napadlo, že si odskočím pro zdravotní kartu dárce krve, nechám se pro plánovaný odběr vyšetřit a při té příležitosti se tam i zahřeji.

Když jsem usedl na židli ve vytopené ordinaci, začal jsem klimbat a to i ve chvíli, kdy mi sestra omotala bandáž kolem paže a začala balónkem pumpovat vzduch. Tu jsem pocítil, že se mé ztuhlé prsty u ruky začínají nějakým způsobem rozehřívat. Zvednul jsem oči a uviděl, jak předkloněné sestře vklouzla špička ňadra mezi můj prostředník a prsteníček. Přenesl jsem pohled z ňadra na sloupec rtuti v manometru a zpět a – tlak se ustálil na hodnotě 130 mm.

Abych situaci nějak zamluvil, začal jsem předstírat zájem o optimální hodnoty krevního tlaku a otázal jsem se, nemám-li ten tlak nějak vysoký. Sestra mi odpověděla: „Kdepak pane inženýre, ve Vašem věku je to krásná hodnota.“ Od té doby, když usednu k měření tlaku a pohlédnu na sloupec rtuti, mi tlak automaticky naskočí na hodnoty 130 na 80 obdobně jako u historických pokusných psů I. P. Pavlova, kteří začínali slintat po rozsvícení kontrolní žárovky.

Teprve více než po dvou desítiletích jsem se v čekárně jedné ordinace v jakémsi lékařském časopise dočetl, že můj dávný postřeh již byl lékařskou obcí akceptován a uvedenému úkazu byl přidělen odborný název „Syndrom bílého pláště“. Mohl bych si tudíž dnes po způsobu některých plačtivých vyčítavých staříků mého věku stěžovat, že uznání za můj veledůležitý objev v dějinách lékařské vědy získali jíní (zřejmě jako obvykle, skvělí mladí američtí vědci).

Anebo s vynaložením stejné námahy s uspokojením konstatovat, že při povinných lékařských kontrolách pro posouzení stařecké způsobilosti řídit motorová vozidla se můj naměřený krevní tlak i ve věku 76 let drží stabilně na hodnotách 130 na 80 – i bez dotyku dívčího ňadra.