Moje město Roudnice nad Labem překvapivě leží - na Labi. Polabská nížina a nadmořská výška kolem 200 m n.m. ho předurčují k tomu, že sněhových radovánek si tu příliš neužijeme. Teplé zimní boty užijeme a moly z kožíšků vyženeme sporadicky.

Když jsem se na podzim toulala po městě s foťákem, abych Vám mohla představit Barevná roudnická zákoutí, ani jsem nepočítala, že bych si procházku mohla zopakovat v opravdové zimě. A tak, když v prvních lednových dnech rtuť na teploměru lehce sestoupila pod nulu a k mému překvapení napadlo trochu opravdového bílého sněhu, nesměla jsem otálet a musela jsem rychle vyrazit do terénu, než bude po nádheře.

A měla jsem pravdu. První den sníh napadl. Druhý den se ukázalo slunce a vybarvilo oblohu do modra. Třetí den bylo po nádheře a obzor se docela ztratil v mlze.

Podle fotek se tak snadno pozná, kdy jsem se za kterou vydala. Prošla jsem se po městě i po parku a zamířila jsem také cestou podle Labe a došla až k Dobříňskému háji zkontrolovat, jak jsou na tom sněženky. Zatím se vůbec neukazují a spí pod sněhovou peřinkou. Tak jsem si aspoň vyfotila impozantní základnu jednoho z památných stromů, houby i podivné zákoutí. U kouzelného Veseckého rybníčku k mému překvapení v mrazu seděla na lavičce dvojice, které zjevně zima nebyla. Mám štěstí na zamilované ... a proti focení nic nenamítali.

V den s modrou oblohou a nádherně zvláštním světlem jsem litovala, že jsem si nepůjčila od syna zrcadlovku. Přistání UFO na Řípu tak mohlo mít opravdové grády. Stejně jako když nádherný buk, který obdivuji po celý rok, vykouzlil stín na fasádě krásně opravené školy.

Sedím s hlavou v dlaních nad pestrou směsicí fotografií,  třídím, mažu. A stále nevím, které ukázat ...

A nakonec ještě hádanka. Zkuste spočítat opeřence v keříku zlatého deště.