První popud k tomuhle výletu mi dala televize a pořad Toulavá kamera. Prostě jednoho rána jsem vyrazil na vlak a přes Pardubice směr Lovosice, kde jsem přestoupil na místní lokálku a po chvíli jsem již vystupoval na malé zastávce uprostřed lesa,v Opárnu.

Po vystoupení jsem jen seběhl maličko z kopečka na cestu a potom pěkný stoupák po turistické stezce vzhůru. Po chvíli byl slyšet veselý hlahol dětí. Proti mě sestupovala parta dětí, malých školáčků. Snad to bylo i tím, že opodál byla paní učitelka, ale stal se nezvyk, jedno děcko po druhém krásně zdravilo. Nestačil jsem odpovídat. Prohodili jsme pár slov. Že prý byli na hradě hledat poklad. Našli a vrací se do tábora.

Já šlapal pečlivě dál po kamenech a úzké stezce dál vzhůru. U vrcholu se otevřela hradní zřícenina hradu Opárno. Sluníčko krásně svítilo a tak jsem si vychutnal ten bezva pocit pobytu v přírodě. Na bývalém nádvoří jsem nejprve posvačil, obešel hrad kolem dokola a po prohlídce vydal se pozvolna druhou stranou dolů. A ejhle, tady byla další skupinka hledačů pokladů. Jen tentokrát z kopečka jsem šel já, oni stoupali. No hledačů? Byly to paní učitelky, co šly na hrad předem uložit poklad.

Dole pod kopcem vedla lesní cestička podle malého potůčku. A v potůčku se čvachali další špunti, malí předškoláčci i se svými paními učitelkami, Opět popovídání. Od špuntů jsem se dozvěděl mnoho důležitých zpráv. Kousek za jejich broděním byl most železniční, pod kterým potok protékal. Ale zároveň po straně vedla cestička pro tuláky přírody. Prošel jsem i já.

Za mostem stál bývalý mlýn, který byl právě v rekonstruován. Poprosil jsem majitelku, zda si smím mlýn vyfotit. Byla to nádherná stavba. Když jsem obešel mlýn, cestička už jen pokračovala travnatou krajinkou uprostřed lesa. Po chvíli se les rozevřel a na planině stál další bývalý mlýn, dnes přeměněný na výletní restauraci a penzon. Posadil jsem k venkovnímu sezení a poručil si pivko.

Posezení bylo venku na sluníčku, takže uprostřed šumícího lesa a usměvavých lidiček. Mnoho jich sice tu nebylo, ale i tak jsem pár slov pustil i vyslechl. Jedna paní mě poradila, abych si zajel ještě k přívozu přes Labe. Poděkoval jsem a po odpočinku a posílení jsem sevydal dál údolím. A narazil jsem na ten tábor, kde byli dětičky z lesa ubytované. A byl tu taky minibufítek u chodu a v něm příjemná paní. Tak jsem si k jejímu úsměvu přidal jedno kafíčko a po chvíli botičky vyrazily a nesly mě v dál.

Tady už to byla cesta rovinná, už tu i auta směla. Však jsem brzy narazil na vesnici a na další turistickou značku,na rozcestí. Jedna cesta mě nasměrovala k vlakové zastávce, ale úplně jiné, než na kterou jsem původně přijel. Byl jsem na hlavní trati. Měl jsem štěstí, po chvíli mi jel vlak směrem na Ústí n. L. Průjezd Ústím a po několika zastávkách jsem vystoupil dle rady paní od mlýna na zastávce Neštěmice a odtud jsem se vydal se k Labi. Tady byl totiž ten přívoz na druhou stranu. Za pouhých 10 kaček a tak po chvíli jsem už byl na druhé straně Labe, ve Velkém Březně. Tady mají nejen pivovar, ale taky i půvabný malý zámeček. No samozřejmě na kopečku. Hospůdky jsem zatím vynechal a vyšlápl kopeček, prošel železnou bránou a byl jsem v krásném parku. Okolo to zářilo květem. Tak jsem začal fotit, ale bohužel mi po několika málo fotkách došly baterky a já je neměl kde koupit. No smůla. Ale paní u kasy jsem řekl, že do 14 dní se vrátím, což jsem splnil.

Od zámku už jen dolů na nádraží a vláčkem k domovu.