Je to již asi pět let, co jsem s přítelem zažila pěkné setkání s jelenem.

Vždy před Vánocemi jsme se se známými, s nimiž jsme jezdili na loď Silva, scházeli k předvánočnímu posezení. Tak tomu bylo po mnoho let. Tentokrát byl vybrán areál Lesná nad Jirkovem.

Byl pátek, venku začalo chumelit, fujavice, mráz, prostě psa by nevyhnal. Vyjeli jsme asi v 16 hodin vozem značky Mazda, směr Lesná. Již po cestě bylo jasné, že cesta nebude snadná. Hned nad Jirkovem se obloha ještě více zatáhla, vydatně sněžilo a foukal silný vítr. Jelikož byl pátek, spousta lidí cestovala na své chaty a chalupy. Podle toho to vypadalo. Popojížděli jsme v koloně aut, čekali na pluh a zase popojeli.

A tak to trvalo asi dvě hodiny. Volali jsme známým na Lesnou, ti říkali, že dojeli ještě před vánicí a čekají prý na nás. Dorazili jsme na vrchol cesty, kde měla být  křižovatka a odbočky. A nic!  Nebylo vidět ani na krok. Chvíli jsme seděli v autě a čekali, až se ti čerti, co se ženili, trochu unaví. Asi za půl hodiny jsme se rozhodli k návratu domů.

Jeli jsme po paměti, pomalu ale jistě. Čím jsme sjížděli níže, fujavice polevovala. Jeli jsme krokem a kousek před Jirkovem najednou ze strany spolujezdce vystoupil z lesa na silnici obrovský jelen. Musel se jmenovat Větrník. Parohy měl pořádné. Zůstal stát uprostřed vozovky a koukal směrem k nám. Pomalu jsme k němu doklouzali a čekali co se bude dít.

Zírali jsme na sebe, nevím, co si myslel jelen, ale mi měli strach, aby nám neskočil na auto. Seděli jsme jako pěny. Jelen obešel auto a přišel k bočnímu okénku řidiče. Dívali jsme se mu do očí, na okénku se tvořila pára, jak jelen dýchal. Asi viděl, že má před sebou hodné lidi, a tak po chvilce vzájemného prohlížení odskotačil zpátky do lesa. Oddychli jsme si a myslím, že i ten jelen.

Posezení s přáteli se muselo opakovat, neboť jsme nebyli jediní, kteří tenkrát nedojeli.

A tím pohádka o jelenu Větrníkovi končí.