Ano vím, nejde to a bylo by zbytečné se ptát, PROČ?! Díváš se na mne, ale já Tě nevidím, jen vnímám Tvoji blízkost, ochranu. Jsi v nebeském království. Brzy jsi mne opustila. Slíbila jsi, že to nikdy neuděláš, budeš navždy se mnou...

Věděla jsem, že to tak nebude a naproti tomu jsem nedokázala vzít Tvůj odchod jako součást života. Nevěděla jsem dlouho, jak bez Tebe mám žít. Ke komu se schoulit do náruče. Cítit vůni Tvého těla a dotek Tvých upracovaných, přitom tak něžných dlaní. Babičko, tolik jsem Ti toho nestihla říci...

Chtěla bych být zase tím malým děvčátkem. Tím, které jsi nosila na rukou, které Ti sedávalo na kolenou a spalo v Tvojí posteli. Tím děvčátkem, se kterým jsi se smála, krmila dobrůtkami a které bylo Tvojí princeznou. Tím, které postupně rostlo, vidělo v Tobě vzor, oporu a naučilo se samostatně žít...

Postupně jsem vyrostla v ženu, Tvoji tvář mezitím ozdobily vrásky a vlasy stříbrem protkané, byli jako měsíční svit. Už jsem nepotřebovala foukat bolístky, mnoho se změnilo. Ale chvíle, kdy jsme byly spolu, seděly na zápraží našeho domečku, u nohou náš milovaný psík, jsou nenávratně pryč...

Tak ráda bych se ještě jednou podívala do Tvých modrých očí, ve kterých se odrážela láska, ukrytá ve Tvém srdci. Pověděla bych Ti tolik věcí, které jsem nestihla Ti říci a čekala na Tvé rady. Naučila jsi mě hodně, o tom není pochyb...

Jen jedno jsi mi neřekla, že tu zůstanu sama a že to bude hodně bolet. Odešla jsi. Bez varování, bez rozloučení. Nestihla jsem Ti říci, jak moc Tě mám ráda, jak moc Ti za vše děkuji. Zůstala jsem tu s bolestí, slzami a vzpomínkami...

Babičko milá, někteří lidé říkají, že takoví, jako Ty, jdou do nebe. Že se tam jednou potkáme a budeme opět spolu – bez bolesti, bez trápení. Možná mají pravdu a já za Tebou jednou přijdu. Do té doby budeš mojí součástí, budou Ti patřit mé myšlenky, vzpomínky i část mého srdce...

Děkuji za vše, moje milovaná babičko.

Žiješ v mých vzpomínkách...