Lidé ho měli v úctě a rádi se s ním smáli. Jan Werich, herec, dramatik, prozaik, scénárista, textař a divadelní ředitel, se již za života stal národní ikonou. Davy rozesmával nejdřív jako polovina autorské a herecké dvojice s Jiřím Voskovcem, později z pódia Divadla satiry. A také jako herec ve filmech a autor pohádek, které baví stále další generace diváků a čtenářů. Od jeho úmrtí uplyne v sobotu 35 let.

"Jsou to nejmenší oči světa, do kterých se nejvíce vejde," napsal o něm Jiří Voskovec. Dvojici komiků rozdělila studená válka. V komunistickém Československu zůstal Werich sám - zprvu hájený, pak trpěný, nakonec zavržený. Přesto se do duše národa zapsal jako málokdo.

Osudové setkání s Voskovcem

Voskovce potkal již za studií na reálném gymnáziu po "proletářském" dětství v pražských Dejvicích, kde se 6. února 1905 narodil do rodiny úředníka Vratislava Wericha. Když zběhl ze studií práv, vrhli se s Voskovcem spolu nadšeně na divadlo. V dubnu 1927 poprvé uvedli slavnou Vest Pocket Revue, která měla přes dvě stě repríz.

Její postavy přelétávaly mezi severním pólem, Paříží, Tibetem a Prahou a Werich s Voskovcem si dělali legraci ze severského dramatu, Nezvalova poetismu, konstruktivismu, ženské emancipace a Mileny Jesenské.

Roku 1929 se Osvobozené divadlo stalo výhradně jejich scénou, představení vymýšleli a hráli v nich, za vynikajícího hudebního doprovodu Jaroslava Ježka. Nejdřív chtěli diváky jen bavit, ale tíha doby je přivedla k politické satiře.

Po antické hře Caesar následovaly Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) a Balada z hadrů (1935), jež patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám své doby. Werich s Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, jež se pletou do děje divadelním postavám, zastávali levicové názory a utahovali si z maloměšťáků. "Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní ani utéct, protože by blbost zaplavila svět," říkával Werich.

Poetika klaunů V+W se přelila i do filmů. Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám přispěly ke vzniku nového žánru české politické filmové komedie.

Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938 a Werich s Voskovcem a s Jaroslavem Ježkem před nacismem utekli do Ameriky. Zde se živili hraním pro krajany a protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

Po válce a návratu do vlasti se pokusili divadlo obnovit. Pak ale přišel "vítězný únor" a Voskovec definitivně odešel v červnu 1948 do exilu. Naposledy se V+W setkali v roce 1974 ve Vídni, nicméně zůstávali spolu v kontaktu prostřednictvím dopisů, jež později vyšly i knižně.

Život bez parťáka Voskovce

Werich byl v letech 1956-1961 ředitelem Divadla satiry (pozdější ABC). Na slávu V+W se snažil navázat spoluprací s Miroslavem Horníčkem, populární byly jejich takzvané forbíny, předscény, slavné už z dob Osvobozeného divadla.

V 50. letech se obrátil od divadla k filmu. Císařův pekař a Pekařův císař nebo pohádka Byl jednou jeden král jsou silně poplatné své době, což nijak nesnižuje umění Werichova herectví. Asi nejméně ideový je jeho film Až přijde kocour režiséra Vojtěcha Jasného, natočený v relativně svobodných šedesátých letech (1963).

Werichovy pohádky mají často také satirický nádech, doslova zlidověly a mnohé z nich byly zfilmovány - Tři veteráni nebo Fimfárum. Napsal také cestopis Italské prázdniny.

V červnu 1968 Werich podepsal protirežimní manifest Dva tisíce slov, což pro něj znamenalo konec divadla, jeho jméno zmizelo z televize, přestaly mu vycházet knihy. Poslední příležitost před kamerou dostal v několika dílech série o Panu Tau (1970-72).

V té době ho již také trápilo zdraví. Náruživý kuřák a milovník dobrého jídla a pití svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na pražské Kampě a chalupu ve Velharticích. Rád rybařil.

Werichův podpis pod takzvanou antichartou v lednu 1977, odsuzující prohlášení Charty 77, je dodnes předmětem dohadů. Ať už vědomý či nevědomý - měl jednu světlou stránku: Werichovi umožnil důstojné rozloučení s pódiem. Dvakrát k prasknutí naplněný sál pražské Lucerny se mohl na jaře 1977 naposledy naživo smát se starým klaunem. "Miluju ten pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy," vyznal se mistr.

Jan Werich zemřel po těžké nemoci v Praze 31. října 1980 ve věku 75 let. Jeho žena Zdena, rozená Housková (1906 – 1980), byla překladatelkou, dcera Jana (1936 – 1981) byla překladatelkou a herečkou.