V Jeseníkách jsme zvyklí na rozmary počasí. Jaro je většinou uplakané, léto deštivé a chladné, podzim mlhavý a zima mrazivá, plná sněhu. Ten letošní rok je ale jiný. Zima nebyla vůbec žádná (už druhá v pořadí), nebyl sníh a nesužoval nás mráz. A přece jsme nebyli spokojeni. Takovou zimu nezimu přežije kdejaká havěť z hmyzí říše.

Pamatuji si na své dětství, začala jsem zrovna chodit do druhé třídy, když se naše rodina do tohoto kraje pod Pradědem přistěhovala. Do školy jsem to měla dobré dva kilometry, začátkem listopadu napadl sníh, který vydržel pomalu až do dubna. Byla jsem malá holka s velkou školní taškou. A ráno, co ráno jsem se brodila sněhem dva kilometry do školy. A víc jak půl kilometru závějemi, protože k naší samotě cestu nikdo neodhrnoval. Abych se vůbec do školy dostala, moje máma mi prostě cestu šlapala. Já jsem za ní poskakovala, tváře červené od mrazu, s kašmírovým šátkem na hlavě, který jsem sundala v tu chvíli, kdy se maminka obrátila zpět k domovu.

Po letošní neduživé zimě nastoupilo jaro s plnou parádou. Stromy se zazelenaly, vypadaly svěže a čistě. Na zahradách, ale i v remízkách vystrčily ze země nejdříve své hlavičky sněženky a hned za nimi bledule jarní. Meze rozkvetly sasankami, mám raději ty žluté, i když i bílé mají své kouzlo. Dny se prodlužovaly a teplo nabíralo na intenzitě.

Prohřáté jarní dny se přehouply do letních, spalujících zemi žárem slunka od božího rána. Léto, jak máme všichni v živé paměti, bylo horké a suché. Úmorné. Bez vody. A přece léto, jak má být. I v našich jesenických hvozdech jsme pocitili nedostatek vláhy, vyschly potoky, tůňky. V srpnu začaly první stromy shazovat své listí. Předčasný listopad. V této době jsem začala mít obavy, že jak je divný celý dosavadní průběh roku, tak bude divný i celý podzim. Na stromech šustí suché listí a pod nohama zase strniště suché trávy. Mnozí z nás se rozpomínají na to, jak to bylo v našem dětství, kdy jste v přírodě celkem lehce narazili na mokřinu, malý či větší rybník, řeky byly plné splávků a splavů. Na doby dřívější, kdy na potocích klapaly vodní mlýny a bylo živo kolem vodních pil. Dnes voda fofrem opouští krajinu, odtéká bez užitku a pak stačí jedno pořádně horké léto a vysychají studny, v řekách je vidět až na dno, obnažené kameny žalují a varují.

Pryč jsou horké letní dny. V Jeseníkách nastal podzim, i když je zataženo, prší málo, v lepším případě se nad krajinou převaluje mlha. Ale příroda je známá čarodějka. Takřka během pár dnů vykouzlí přímo barevné divadlo. Listí na stromech se vybarvuje všemi odstíny žluté, červené, hnědé a zlaté. Pojďte se podívat na fotografie jesenické přírody, která oblékla barevný háv a nebo se halí do tajemné mlhy. Divoké husy s křikem odlétají do svých zimovišť a přidávají se k nim labutě, které vám prosviští nad hlavou v hukotu svých křídel.

Je to předzvěst zimy? Jaká bude ta letošní?