Několik prosperujících měst a tisíce lidí mluvících uprostřed odlehlého brazilského vnitrozemí česky - to je do dneška viditelná stopa úspěšného zaoceánského působení obuvníka Jana Antonína Bati, od jehož smrti 23. srpna uplyne 50 let.

Nevlastní bratr tehdy již zesnulého zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati zamířil do světa na delší dobu poprvé již během svého působení v čele zlínské firmy, když v roce 1937 během čtyř měsíců obletěl a objel planetu a po cestě kontroloval existující pobočky a uzavíral nové kontrakty. Natrvalo opustil Československo v roce 1939 a po krátkém působení ve Spojených státech, kde otevřel zamýšlené centrum mezinárodního prodeje firmy Baťa, zamířil v roce 1941 do Brazílie.

Tam se pustil do stavby měst a továren v místech, kde byly hory či džungle. "Déšť, bláto, komáři a horko pro něj nebyly překážkou. Razily se cesty, lesy ustupovaly domům, školám, kostelům, skladištím, půda byla obdělávána, sklízela se bavlna a rýže. Stavěly se mosty, cihelny a pily, noví lidé kupovali nové pozemky, rozšiřovali své obzory v naději na lepší život," píše ve vzpomínkách na éru svého dědečka Baťova vnučka Dolores, která dnes vede jeden z brazilských spolků české kultury a jazyka.

Ve státě Sao Paulo založil města Batatuba a Mariápolis, dále ve vnitrozemí v nejhustší džungli vybudoval ve státě Mato Grosso do Sul město Bataguassú, na hranicích se státem Paraná pak vyrostla Bataypora. Na jeho pozemcích se v době, kdy se Evropa srovnávala s průběhem a následky druhé světové války, usadilo na 80 000 lidí, často uprchlíků z Československa a dalších zemí. Jen továrna v Batatubě zaměstnávala v 50. letech na 1200 lidí a byla u zrodu úspěšného brazilského obuvnického průmyslu druhé poloviny minulého století.

V Brazílii jako ve Zlíně

Způsob výstavby jeho brazilských měst, která byla inspirována Zlínem, je vidět na rozvoji Batatuby. Jejím základem byla stará zemědělská usedlost, kterou Baťa koupil a postupně předělal na malé průmyslové městečko. Nejprve si postavil vlastní dům, poté obuvnickou továrnu, řadové domky pro její zaměstnance, obchody a služby. "Funkční továrna na obuv s prostými lidmi vycvičenými a zaškolenými jako pracovní síla otevřela obzor a možnosti nejen jim, ale následně i celé oblasti jakožto celku," píše továrníkova vnučka.

Baťa, který do řízení brazilských aktivit postupně zapojil i rodiny tří svých dcer, se neomezil pouze na výrobu bot. Vybudoval rovněž řadu stavebních podniků, cest či vodních nádrží. K jeho zásadním dílům patří dodnes fungující přehrada v oblasti Martinópolis. Tato aktivita inspirovala i další vodní elektrárny včetně gigantického díla Itaipú.

Po válce jej v Brazílii dostihla zpráva, že byl v roce 1947 odsouzen za kolaboraci (později byl rehabilitován), a v zemi tak zůstal až do své smrti. "Byl jsem ve své zemi odsouzen k 15 letům nucených prací, tak si je odpracuji v Brazílii, čímž přispěji k jejímu rozvoji," prohlásil tehdy podle Dolores Batové Arambasicové její dědeček.

I půl století po jeho smrti je podle ní Baťův vliv ve zmíněných městech nepřehlédnutelný a místní rodáci o něm hovoří s úctou. Na základní škole v Bataypoře, která nese Baťovo jméno, se vedle portugalštiny vyučuje i čeština, kterou se prý učí nejen potomci Čechů, ale i někteří rodilí Brazilci. Funguje tu rovněž soubor moravských písní a tanců.

Kdo byl úspěšnější?

Odborníci i obdivovatelé baťovského podnikatelského zázraku se dodnes přou o to, kdo z nevlastních bratrů byl úspěšnější. Tomáš z malé ševcovské továrny vybudoval nebývale prosperující firmu s celosvětovou působností, Jan Antonín ji neméně úspěšně rozvíjel. V době hospodářské krize počátkem 30. let rozšířil výrobu o nové obory (pneumatiky, letadla, klínové řemeny, gumové zboží, hračky, kola, umělá vlákna), do Zlína pozval přední architekty, včetně Le Corbusiera, založil filmové ateliéry či školu umění.

Měl řadu ambiciózních plánů, nejznámějším je asi dálnice napříč celým tehdejším Československem. Ve světě vznikaly nové továrny a kolem řady z nich města. Stoupenci zakladatele firmy tyto zásluhy Janu Antonínovi sice neupírají, poukazují však na to, že pouze úspěšně dokončil bratrovy projekty. A Jan Antonín uspěl údajně především proto, že přenechal část řízení podniku schopným ředitelům z dob Tomáše Bati.