Bylo léto, jak má být. Sluníčko, teplo, řeřicha v truhlíku na balkoně bujně rostla i pěkně kvetla. Všimla jsem si, že se líbí i kosovi – stále se tam vracel. Byla to kosice a začala stavět hnízdo. Musím uznat, že si vybrala dobře. Bezpečné, ve stínu řeřichy také před deštěm trochu chráněné.

Postupně snesla čtyři vajíčka - každý den jedno. Pečlivě je zahřívala, odletěla vždy jen na chvíli, asi za potravou. Malí kosáčci se také klubali z vajíček postupně, během tří dnů. Krmili je oba rodiče. Kos i kosice, střídavě nosili plné zobáčky žížal, od časného rána až do večera.

Vnouček, tenkrát mu bylo 7 roků, se každý den přiběhl na kosáčky podívat. Bylo pro něj (samozřejmě i pro mne) zajímavé pozorovat, jak rychle rostou. Když se na řeřiše objevily housenky běláska, dostala jsem nápad. Housenku jsem vzala do pinzety (rukou bych na ni nešáhla, brr) a kosáčkům nabídla. Panečku, ty jim chutnaly. Později i rybíz. A vůbec se nebáli. Byla jsem překvapená, kolik toho ti mrňousci dokázali za den spořádat.

Tenkrát jsem fotila ještě na film, tak mi syn půjčil digitální fotoaparát a videokameru (měla jsem je v ruce poprvé) a díky tomu můžu nabídnout dnes fotky k nakouknutí – je jich více než 500 – ale nebojte se, nejsou tady všechny a z videa, které je dlouhé téměř hodinu, vnuk „vystřihl" několik minut (děkujeme Radkovi C. za dobré rady).

V pátek (31.7.) to bude 10 let, co poslední kosáček vylétl z hnízda. Do hnízda už se kosi nevrátili, a ani v dalších letech na balkoně nezahnízdili. Ale také mi od té doby nerostla řeřicha v truhlíku tak bujně. Že by to bylo tím?

Z mého archivu - červenec 2005