Když jsem byla mladá, nikdo mě do lázní, na poukaz zadarmo, neposlal. Byla jsem totiž hodně zdravá, čímž se určitě nechci rouhat. Byla to škoda, protože prý si ženy od svých lázeňských známostí vozily domů hodnotné dary. (Možná některá i nějakou další nemoc, ale těch snad bylo méně.) Jedna moje známá si přivezla norkový kožich. V létě. Asi ji tam z toho trochu mrazilo.

Když jsem byla starší, tak jsem tam jet také nemohla, protože už to bylo finančně náročné. Začala jsem tedy šetřit a ve svém už hodně pokročilém věku si své přání konečně splnila. Zaplatila jsem si týdenní pobyt v Luhačovicích. Nějaké procedury zadarmo, pro mé už trochu chřadnoucí tělo, mi pan doktor napsal, a tak jsem se těšila.

Vyjela jsem vlakem z Prahy. Cesta byla dlouhá a já jsem trochu pospávala. Po cestě do mého kupé nastoupily dvě ženy, které se mezi sebou dobře bavily. Když jsem vystoupila z vlaku a chtěla přestoupit na autobus, který mě doveze do konečného cíle, zjistila jsem, že nemám peněženku. Ty ženy v tom vlaku si potřebovaly trochu finančně přilepšit. Věděly, že tudy jezdí lidé do lázní a jistě budou trochu penězi vybavení.

Nevím, jak mě to před cestou napadlo, ale moje prozíravost se mi vyplatila. Nedala jsem všechny peníze do peněženky, ale větší finanční obnos jsem si dala do takové malé kapsičky v kabelce. Jinak by mi totiž nezbylo, než se vrátit domů, ale to také ne, protože bych neměla ani na lístek na vlak (platební karty ještě nebyly).

Můj pobyt tedy začal velice nepříjemně a já o něco chudší jsem se po všech pohovorech v lázeňské budově, šla ubytovat. Pokojík byl strašně malá nudle, bez předsíňky, kam se vešly horko těžko dvě postele. Do koupelny a na WC se chodilo rovnou z pokojíčku a člověk se musel umývat i používat WC s otevřenými dveřmi, protože, když se tam nasoukal, dveře nešly zavřít.

Vyfasovala jsem spolubydlící, paní v mém věku a docela příjemnou. Byla však chudák hrozně postižená. V celém obličeji měla tolik tiků, až mi oči přecházely. Hýbaly se jí tváře, uši, nos a ještě k tomu vydávala nekontrolovatelné zvuky, více méně hlasité a naprosto nečekané. Ze začátku jsem se vždycky hrozně lekla. Své postižení mi vysvětlovala a celé večery mi vyprávěla, jak vlastně vzniklo a co všechno jí dělali nejdříve rodiče a potom i manžel. Byla opravdu nervově úplně na dně.

Bylo mi jí líto, a tak  jsem se snažila pomoci. Chodila jsem s ní kolem rybníku a nahlas jsme zpívaly, protože jenom když zpívala, tak přestávala tikat. Přilepila se na mě jako přísavka a lepila na mě svoje deprese. Chodily jsme všude spolu, už jenom proto, že jsme měly jenom jeden klíč od pokoje.

Večer nastával hon na chlapy a tlupy žen táhly Luhačovicemi, aby nějakého ulovily a mohly si konečně zatancovat, nebo i něco trochu jiného.Ten příval rozvášněných žen byl strašný a myslím si, že ti muži , kteří tam vůbec  byli, měli co dělat, aby si našli úkryt.

Mně zachraňovalo duševní  i tělesné zdraví jenom  těch pár  procedur , kde jsem mohla být konečně sama.

Když uplynul ten náročný týden, tak moje spolubydlící přestávala tikat, ale já jsem tikat začala a přijela jsem domů v tak depresivním stavu, že jsem se chtěla oběsit. Dlouho jsem se doma z pobytu v lázních zotavovala a pozor, jak to píšu, začíná mi tikat oko.