(Povídka)

Postava u kuchyňského stolu, sedící od pozdního odpoledne strnule a bez hnutí, nevnímala, že za oknem, z něhož nevidoucím zrakem hleděla do ulice, se šero již dávno změnilo v tmu a jediná lampa na rohu se marně snažila zahnat všudypřítomné stíny.

Žena se zachvěla a dál pevně svírala ucho úzké kabelky. Vypadalo to, že se té malé černé tašky spíše drží, takový malý záchranný kruh. Myšlenky černé jako tma za kuchyňským oknem se jí překotně převalovaly v hlavě. Neslyšně začala pohybovat rty, snad v tiché modlitbě, snad ve zpovědi beze slov.

V tmavém bytě se chraplavě rozdrnčel zvonek. Trhla sebou, ale zůstala sedět. Zvonek s přestávkami naléhavě drnčel a drnčel. Ozvalo se klepání a pak i bouchání na dveře.

„Anno! Aničko, otevři.“ Znovu rány.

„Otevři Anno!“

Pomalým pohybem odložila kabelku na stůl a nejistým krokem na zdřevěnělých nohou po dlouhém sezení se šourala do předsíně. Než stačila otevřít dveře, zvonek se znovu rozeřval. Zpomaleně otočila klíčem a do bytu vpadla malá podsaditá osůbka, zašmátrala po vypínači a v předsíni se rozblikala zářivka. Obě současně zvedly hlavy ke stropu.

„Vidíš, ani tu zářivku nespravil“, řekla tiše Anna. „Neboj, někoho seženeme“, odpověděla jí kamarádka Irena potichu. Anna se vrátila do pokoje a mechanicky začala stavět vodu na kafe. Tak, jak byla zvyklá. Irena se bez vyzvání posadila, rozhlížejíc se po uklizené kuchyni.

„Jak ti je, Aničko?“ zeptala se skoro šeptem.

„Tak nějak … smutně, asi“, stejným šeptem odpověděla Anna. „Kdybychom měli alespoň děti“. Na stůl postavila dva porcelánové hrnečky, na kterých byly drobné kvítky fialek, nasypala kávu a z lednice podala mléko, jen tak v krabici. Vysokou fistulí se konvice rozezpívala. „Proč jste vlastně nikdy neměli děti? Nikdy jsi o tom nemluvila.“ Vyslovená slova se už nedala vzít zpět, Irena si skousla rty a dál už jen mlčela. Seděly naproti sobě, každá se svými myšlenkami.

„Když jsme se s Pepíkem poznali, bylo mi šestnáct. On měl za dva měsíce jít na vojnu", začala vyprávět tichým hlasem Anna. „Byla jsem bláznivě zamilovaná a … no prostě, když odjel, zjistila jsem, že jsem v jiném stavu". Po čase jsem jela za ním, na přísahu, a tam jsem mu to řekla. Vysmál se mi, bůh ví, s kým to mám. Když jsem dala jemu ...“, v kuchyni jako by zavanul studený dech. Obě ženy seděly a mlčely.

„Viděli jsme se až za dva roky, když se vrátil z vojny. Neptal se, kde mám dítě, a já jsem mu o potratu neřekla. Začal za mnou znovu chodit. Nejdříve jsem nechtěla, ale pak, však víš. Nakonec jsme se vzali. Říkal mi, neboj se, budeme mít dětí jako smetí. Jenže neměli. Já jsem neměla. Běhal za každou sukní, nic ho doma nedrželo. Já jsem zavírala oči. Říkal mi, co chceš, když jsi jalová. Brala jsem to jako trest." Káva jim vystydla a za oknem se spustil déšť.

„A co teď?“ špitla Irena

„Teď?“ rozesmála se hořce Anna. „Teď jsem rozvedená. On zřejmě někde oslavuje s tou, s tou ...“ Anna najednou nemohla najít slova.

Znovu se rozdrnčel zvonek. Obě sebou trhly. Kdo jen to může být? Za dveřmi uniformovaní policisté.

Cože, jaká bouračka? Kdo, Pepík? Vysoká rychlost, alkohol, mokrá vozovka. Anna se opřela o stěnu a jen se dívala, jak vysoký policajt neslyšně pohybuje rty.

Irena za ní tiše pronesla: „Mlýny boží ...“