Žiju sama jenom se svým pejskem v cizím městečku, kde vlastně nikoho neznám. Bylo to ovšem moje rozhodnutí se sem nastěhovat, i když z pudu sebezáchovy, a tak si nemám na co stěžovat. Vždycky jsem byla tak řečeno ukecaná, a teď? No, nic. Sem tam se s někým na ulici pozdravím, prohodím pár slov s prodavačkou, i když to, že bych chtěla deset deka támhletoho salámu, moc slovní zásoby nepobere.

Z nedostatku jiných možností, ale i z veliké lásky ke svému zvířátku, s ním stále mluvím. Ráno se s ním pozdravím, zeptám se, co budeme celý den dělat, a on se na mne upřeně dívá a kroutí moudře hlavičkou, jakoby mi rozuměl. Na svého pejska mluvím neustále. Všechno mu vyprávím a on vypadá, že opravdu chápe. To ovšem nic není. Horší je to, když jdeme na procházku a já mu nahlas říkám: "Dej pozor miláčku, ať tě nepřejede auto. Podívej, támhle jsou kačenky. Nechoď k tomu pejskovi, možná má blechy, a podobně.

Když se náhodou zaslechnu, vyděsím se. Nejen, že jsem nahlas urazila paničku "zablešeného" psa, ale lidi si můžou myslet, že jsem blázen. Poslední dobou se to nějak zhoršuje. Já vůbec venku s pejskem pusu nezavřu.

Ještě jednu věc mám důkladně promyšlenou. Každý den mluvím v telefonu se svou kamarádkou, která bydlí ode mne ale daleko. Mám strach, kdybych ve svém bytě zůstala tuhá, že mě nikdo hodně dlouho nenajde. Já jsem sama sobě ukradená, ale co pes? Kamarádka ví, že když se jí jednoho dne v telefonu neozvu, že má okamžitě zachraňovat psa.

Možná, že už blázen jsem. Jediné štěstí, že snad blázen neškodný.