Odpoledne jsem vyrazila s Bertíkem na návštěvu klientů v Jedličkově ústavu zde v Liberci. Tomuto předcházela pochopitelně schůzka s paní vedoucí domu, kde jsou klienti ubytováni, abychom se dohodly na podmínkách. Jedná se přece jen o lidi tělesně postižené, kteří jsou ve většině případů upoutáni na invalidní vozík. Někteří mají i velké problémy s motorikou, tak bylo nutné dozvědět se o nich co nejvíce informací.

Je pravdou, že Bert je dotykový pejsek, který má rád hlazení, ovšem přece jen je to zvíře u kterého je nutné počítat se vším. Dohodly jsme se, že u problémovějších klientů navléknu Bertíkovi náhubek. V návalu něhy by se u těchto postižených mohlo i stát, že by jej nechtěně třeba zatahali za ucho, nebo více zmáčkli a on by se pochopitelně lekl. Obavy k radosti mé i ošetřujícího personálu byly zbytečné. Bertík už při vstupu vyvolal takové nadšení, že mi až vlétly slzy do očí.

Po krátkém představení, ve kterém jsem se snažila volit slova pro všechny klienty "srozumitelná", začala vlastní ukázka. Bertík v úvodu donesl ženám květiny, jako dodatečné přání k MDŽ, po té předvedl několik cviků poslušnosti. Vzhledem k malému prostoru jsme cviky omezili jen na ty základní. SEDNI, LEHNI... vstaň, zůstaň, odložení za chůze, plazení a aport. Druhé přišly na řadu ukázky z agility, za asistence pracovnic ústavu. Vyvrcholením ovšem byla ukázka dovedností. Bertík je, jak už jsem několikrát psala, komik. Jako by poznal, že jeho kousky dělají radost, snaží se splnit i nesplnitelné. Pochopitelně za patřičné pochvaly a odměny. Takže když mu po skončení programu začali všichni klienti ještě dávat k jejich velké radosti odměnu z dlaní, začalo se jeho bříško pomalu zakulacovat.

Každý si jej chtěl pohladit, vzít do náruče a nabídnuté tváře k olíznutí nebyly výjimkou. A ten můj čudla podával packy, skákal na klín, olizoval dlaně a tváře jako by věděl, že těmto lidičkám dělá radost. A já jsem jen stála, nechávala jsem této nádherné hře volný průchod a zadržovala slzy dojetí. Loučili jsme se s vědomím, že jsme těmto lidem zpříjemnili kousek jejich smutného osudu a přijali jsme opravdu rádi pozvání na další setkání.

Eva a Bertík