Před lety jsem zdědïla po babičce krásnou starou chalupu. Krásná byla tím, že byla taková "pravá", asi 150 let stará, ale jinak moc potřebovala naši péči. Tu jsme se rozhodli jí dát. Pilně jsme ji o víkendech zlepšovali a postupně se seznamovali i s naším okolím a jeho obyvateli.

Zjistila jsem, že v naší zahrádce má "revír" i několik různých koček, protože tam dlouho před naší invazí nikdo nebyl, tak měly klid. Teď se i ony seznamovaly s námi. Soused od vedle jich měl několik a nijak jejich počet nereguloval.

Protože měl krávu, ráno jim nalil velkou mísu mléka, ale ostatní potravu si musely opatřit samy. Bylo mně jich líto, bývaly pohublé a velmi plaché. Tak jsem jim při každé návštěvě přilepšovala. Vozila jsem pro ně jídlo v zavařovacích sklenicích, protože kočičí konzervy ještě nebyly. Dávala jsem jim ho do misek na dvůr. I přes svou plachost si pro baštu vždy přišly.

Časem se stalo zvykem, že jakmile uslyšely zvuk našeho přijíždějícího auta, který bezpečně poznaly, už byly poblíž, aby nepřišly o večeři. Zvláště jedna mourovatá. Ta nebyla plachá, dala se i pohladit. Bydlela naproti u sousedů, s kterými jsme se brzy také seznámili. Jmenovala se Minda. Asi jsme jí padli do oka. Chodila k nám pravidelně do chalupy na návštěvu nejen během dne na oběd, ale i v noci. Spávali jsme při otevřených oknech , takže jí to nedělalo potíže. Kolikrát jsem ji našla ráno spát v nohách své postele. Také s námi ráda trávila večery u táboráku, kde jsme si opékali vuřty. Dostala také, ale zřejmě jí nevyhovoval sortiment, tak si donesla vlastní - ulovenou myš, kterou u ohýnku i sežrala. Naštěstí mně myši nevadí. 

Na podzim jsme chalupu zazimovali a vrátili se až na jaře. Zjistili jsme, že Minda nám celou zimu chalupu poctivě hlídala. Spala na nastlaných peřinách, v chalupě ani myška a Minda se naléhavě dožadoval své odměny za hlídání. Dostala svou porci a byla spokojená. Přemýšleli jsme , jak se do chalupy dostala- asi nějakou skulinou na půdě. Vždyť to byla "její " chalupa.

Mindina skutečná majitelka mi při další návštěvě řekla, že Minda má koťata, ale tají je, nemohou je najít. Po několika dnech jsem v noci slyšela nějaké neobvyklé zvuky. Rozsvítila jsem a dívala se na dvě krásná koťátka, která mi Minda přivedla ukázat. Měla jsem z toho slzy v očích, když jsem viděla tu její důvěru, věřila mi víc než své "paničce". Byly jsme s Mindou velké přítelkyně řadu let a stále na ni vzpomínám.