Herec, dramatik, prozaik, scénárista, textař a divadelní ředitel Jan Werich se již za svého života stal respektovanou národní ikonou. Umělec, který se do veřejného povědomí zapsal především jako polovina autorské a herecké dvojice V+W, se narodil před 110 lety, 6. února 1905. Werich byl vnímán především jako moudrý klaun bojující s lidskou blbostí, jehož názory mnozí brali za směrodatné.

"Miluju pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy," vyznal se kdysi. Tenhle pohled se mu často naskýtal z jeviště Osvobozeného divadla, kde exceloval po boku Jiřího Voskovce. Podobně tomu bylo i na přelomu 50. a 60. let v Divadle satiry a v Divadle ABC, kde na tradici V+W navazoval s Miroslavem Horníčkem. S lidskou blbostí bojoval i v podmínkách komunistického režimu, dovedl polemizovat pohotově a trefně s mocí, která sužovala nejen jeho, ale i celý národ.

"Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět," říkával.

Divadlem proti nacismu

Jan Werich se narodil v Praze. Po gymnáziu začal stejně jako Voskovec studoval práva, v roce 1926 se díky Voskovcovi ocitl mezi avantgardními umělci ve sdružení Devětsil. O rok později měla na scéně Osvobozeného divadla premiéru jejich první společná hra Vest pocket revue.

Prvotní ambicí dvojic V+W bylo diváky především bavit, nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku 30. let minulého století je ale přivedla k politické satiře. Ta poprvé prosákla do antické hry Caesar (1932). A přišly další hry z této kategorie, například Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934) a Balada z hadrů (1935), jež patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám té doby.

Werich s Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, jež se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují různé mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a utahovali si z maloměšťáků a "páprdů". Netajili se inspirací americkými komiky, blízký jim byl Charlie Chaplin. Tato inspirace byla zřetelná i v jejich filmových rolích z třicátých let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla. Filmy režiséra Martina Friče Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám přispěly ke vzniku nového žánru české politické filmové komedie.

Éra Osvobozeného divadla skončila jeho zákazem v listopadu 1938 a Werich s Voskovcem i jejich dvorním skladatelem Jaroslavem Ježkem odešli před nacismem do Ameriky. Zde se živili především hraním pro krajany. Proslavili se též svými protinacistickými pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

Rozloučení s Voskovcem

Po válce a návratu do vlasti se ještě neúspěšně pokusili divadlo obnovit, ale Voskovec, který se nemínil smířit s novou totalitou, definitivně odešel do exilu v červnu 1948. Naposledy se V+W setkali v roce 1974 ve Vídni.

Werichovo poválečné působení silně ovlivnil komunistický režim, přesto natočil několik ceněných filmů a televizních inscenací. Rovněž byl principálem Divadla Satiry (později ABC). Filmy Císařův Pekař, Pekařův císař (1951) i pohádka Byl jednou jeden král (1954) se řadí do zlatého fondu české kinematografie, přestože je někteří vnímají jako dobové agitky. Významnou dvojroli získal ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour (1963). Již od roku 1953 Werich také v rozhlase namlouval Haškova Švejka. Stále více se projevoval jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádek Fimfárum (1960) i cestopis Italské prázdniny (1960).

V červnu 1968 Werich podepsal protikomunistický manifest Dva tisíce slov, což pro něj znamenalo konec divadla. Jeho jméno však zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy. Poslední příležitost před kamerou dostal v několika dílech série o Panu Tau (1970-72). V té době ho již také trápilo zdraví, svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na pražské Kampě a chalupu ve Velharticích. Werichův nepochopitelný podpis pod takzvanou antichartu v lednu 1977, odsuzující prohlášení Charty 77, je dodnes předmětem mnoha dohadů.

Podpis anticharty - ať už vědomý či nevědomý - měl jednu světlou stránku: bylo mu umožněno důstojné rozloučení s pódiem. Dvakrát k prasknutí naplněný sál pražské Lucerny se mohl na jaře 1977 naposledy naživo smát se starým klaunem.

Jan Werich zemřel 31. října 1980. Krátce před tím umřela i jeho manželka Zdeňka, s níž měl jedinou dceru Janu. Ta odešla rok po Werichovi, když ve věku pouhých 45 let podlehla rakovině.