Slyšeli jste někdy, když člověk zklamaný životem prohlásí, že má život pro kočku? Já vám chci toto úsloví vyvrátit, protože život mojí kočky určitě není k zahození. Posuďte sami.

Před více než deseti léty jsem se přistěhovala do paneláku na sídliště. Byt byl pěkný, pohodlný a měl velkou lodžii. Abych tam nebyla sama, přinesla jsem si sebou černou kočku Lucku s nádhernýma smaragdovýma očima a dnes ji mám už patnáctý rok. Musím říci, že na svůj věk vypadá dobře a svěže, většinou lépe než já.

Ani se tomu nedivím, že je na tom tak dobře. No řekněte, může se normální žena povalovat ve svém pelíšku jak se jí zachce? A když má lemošení dost, hlasitým mňoukáním na sebe upozorní, že by nebylo od věci dostat něco dobrého na zub. Cóóó, konzerva? To snad nééé, syrové masíčko by nebylo?

Po jídle dlouze pečuje o svůj zevnějšek, a když je se svým vzhledem spokojená, jde mezi své lidi, nechá se obdivovat a náležitě pomazlit. Pak projeví zájem o hry, nejlepší je honba za malým míčkem (ale musíte jí ho aportovat) nebo za provázkem. To se hezky proběhne a udělá tak zadost své linii. Uondána se schoulí do křesla nebo je tak hodná, že mi křeslo laskavě  přenechá a odejde do svého proutěného, náležitě vystlaného, apartmá, kde spokojeně usne.

V podvečer jde na procházku na balkon, kde má přichystaný kulturní program: sleduje hnízdo jiřiček pod střechou, co je u nich nového, jak jim rostou mláďata, občas zažene drzého vrabčáka a pak vleže sleduje, jak já v kuchyni vařím večeři. To si nenechá ujít, protože vždycky něco dobrého "ukápne".

Po dobré večeři a nezbytné úpravě kožíšku jde na obhlídku bytu. Nakonec se rozhodne, koho poctí svou přízní , nechá si drbat kožíšek a usne na klíně.

No řekněte, milé dámy, nevypadaly bychom také mnohem líp, kdybychom vedly "kočičí život"?