První tenoučká krusta ledu, právě taková, aby unesla několik desítek kachen stojících v jedné řadě na křehkém přechodu vody ze skupenství pevného do skupenství kapalného, umožnila nevídanou podívanou.

Právě probíhala plavecká soutěž opeřených otužilců v disciplíně „zanořených plováků“ na 30 metrů. Několik kachen plavalo za sebou, ze startu u plošiny půjčovny lodiček do mně neznámého cíle. Nikdo z přihlížejících je nevyrušil, nepřidal se (ani já ne), jen jsme společně sledovali, kdo doplave první. Do cíle dopluli disciplinovaně ve stejném pořadí v jakém byli při startu, vystoupili na břeh, a dlouho intenzivně promazávali a načechrávali zevnějšek.

Podívaná mě vrátila o tři roky zpět. V únoru byly neobvykle tuhé mrazy a na rybníku jen malá nezamrzlá plocha, díky péči tamního rybářského spolku v místech, kde návštěvníci zahrady pravidelně krmili. Tehdy stály kachny v kruhu ve dvou řadách za sebou a trpělivě čekali na pamlsky. Jen jsem se přiblížila k zábradlí a vylovila z tašky první porci nakrájené housky, ozvalo se hlasité zakvákání a první řada ptáků naskákala do vody a úprkem spěchala ke zdroji potravy, aby alespoň část sebrala hbitým hladovým rybám.

„Asi mám příliš bujnou fantazii,“ pomyslela jsem si, ale když přišel další milovník vodního ptactva s nacpanou igelitkou a začal házet krmení do vody, ozval se opět hlasitý povel „velitele“, a vypluli hladoví čekatelé z první pozice. Vytvořila jsem si teorii, že jim asi genetický instinkt velel praktikovat „systém“ přežití v krutých mrazech s nedostatkem potravy.

Druhá řada zůstala sedět. Zaujalo mě to, protože jindy naskáčou do vody všechny hlava nehlava, a perou se o každé sousto. Překvapením byl návrat první expedice, která se zařadila do řady, s výjimkou VIP členů hejna.

Bohužel, výzkum dostal povážlivou trhlinu, když s přibývajícími hostiteli vzala disciplína za své a nastala obvyklá rvačka o každý drobeček.