Dnes už ne každý ví, že k cestám do kapitalistické ciziny (i do Jugoslávie) bylo za minulého režimu nutno pas opatřit takzvanou výjezdní doložkou. Tedy v podstatě zvláštním povolením k výjezdu, které obsahovalo údaje o tom, pro které státy, na kolik cest a na jak dlouho platí. Tuto "propustku" udělovalo ministerstvo vnitra na základě politických kritérií.

Před 25 lety, přesně 4. prosince 1989, se lidé v Československu mohli konečně nadechnout a společně s pádem totalitního režimu se jim otevřela možnost svobodného cestování. Doložky byly zrušeny a k vycestování na Západ již stačil pouze platný pas.

Většina západních zemí brzy zavedla s naší republikou bezvízový styk, takže při namátkové kontrole na hranicích bylo nutné jen prokázat minimální stanovenou částku peněz v příslušné měně.

Jen do "vybraných" zemí

Před listopadem 1989 mohli občané Československa na cestovní pas vycestovat pouze do některých socialistických zemí. Jezdilo se na dovolenou do Bulharska, Maďarska či do východního Německa, tehdejší NDR. Do Lipska nebo do Drážďan, ale i do Polska směřovaly také časté a populární nákupní víkendové výlety.

Do Sovětského svazu už bylo potřeba pozvání a většinou se tam jezdilo jen na kolektivní, organizované zájezdy. Trasa takového zájezdu byla pevně stanovena a jakékoli odchýlení hrozilo velkými komplikacemi s tamními úřady. Týkalo se to hlavně neplánovaných návštěv zaostalého sovětského velkova.

Ty můžeš, ale ty jsi nespolehlivý

Cesty na Západ znepříjemňoval režim občanům řadou kroků, které začínaly zkoumáním, komu pas vydat a komu ho odepřít nebo i zabavit. První podmínkou byla žádost Státní bance československé o takzvaný devizový příslib, což byla jediná oficiální možnost jak získat cizí měnu, i když jen v malém množství. O žádostech, patřičně doporučených od zaměstnavatele, školy či národního výboru, se rozhodovalo na stranických sekretariátech každý rok do konce března. Pokud měl někdo známé nebo příbuzné v západních zemích, mohlo příslib nahradit pozvání s tím, že cizinec v bance složil pro pozvaného částku podle délky pobytu. 

S příslibem a výpisem z trestního rejstříku se pak žádalo o rozhodující výjezdní doložku. Žádost po podrobném kádrování opět musel "posvětit" zaměstnavatel, včetně organizace KSČ a zvláštního oddělení, u studujících škola a SSM, u ostatních národní výbor. S doložkou se poté žádalo o turistické vízum.

Lidé s politickým škraloupem měli vesměs automaticky smůlu. Ani všechny náležitosti nebyly zárukou, že člověk vycestuje. Stačilo, když pracovník zvláštního oddělení na pracovišti zjistil, že má moc uklizený stůl a prázdné šuplíky a pojal podezření, že dotyčný chce utéct. Nevrátit se z ciziny ve stanovený čas pak znamenalo zahájení trestního řízení pro trestný čin opuštění republiky.

Výjezdní doložka byla třeba i do socialistické, ale politicky nepříliš spolehlivé Jugoslávie, která byla vždy jednou z nejoblíbenějších destinací československých občanů.