Žiju v malém městě 60km od Prahy směrem na východ,bydlím  ve velkém třípokojovém bytě přímo na náměstí.Za pár měsíců oslavím sedmdesátku a řeším dilema.Dům je starší než já,postavil si jej primář nemocnice ve 20.letech.Byl podnikavý a kromě řízení nemocnice vyráběl ve dvoře ve malé provozovně léky.V zahradě zasadil vlašský ořech,rodící úžasně velké ořechy s teňounkou slupkou.Velké a úžasné jsou i pokoje postavené  solidností dobrých řemeslníků,  rohu obyváku vévodí  temně zelená kachlová kamna.Topívali jsme v nich o vánocích.Nějak si s tím vším nevím rady.Celý život jsem měla nábytek z 19.století,obrazy,koberce, a najednou zjišťuji,že nic z toho  nemá cenu.Chci byt prodat,ale nábytek je neprodejný, sběrný dvůr nebere objemný odpad,obrazy vyhodit mi přímo rve srdce,ale ani můj spolužák akademický malíř ani sestřenice scénografka moravského divadla nepatří mezi vyvolené,které někdo koupí.Byt vyhodit nejde i když po jednání s realitkou bych to nevyloučila.Dohodneme se polovině ceny v niž jsem doufala a čekám.Rok,dva  nic se neděje.Pak přijde soused,nabídne mi z té poloviny polovinu. Poučí mne,že mohu být vůbec ráda,že něco dá.Jsem zoufalá mám zákazníka přesto nemůžu byt prodat.Právě tento jediný člověk nepřipadá v uvahu.Dům má 6 bytů různé metráže. Byty ač v osobním vlastnictví mají společnou valnou hromadu.Podle velikosti bytu platíme do fondu udržby a také rozhodujeme.Soused získá nadpoloviční většinu a ostatní budou zoufalí,domluvit se s ním jestě nikdo nedokázal.Tiše sním o malé realitce pro seniory,která pomůže domluvit výměny,prodej,nákup pro všechny co už nemají sílu bojovat s podrazy tohoto komerčního světa.Bohužel je to jenom sen.